Je otázkou, jestli je Johnsonova dohoda s EU skutečně lepší, nebo zda jsou už i britští poslanci unaveni, či zda bylo potřeba dát unijní sedmadvacítce naději, že nějaká dohoda s Británií je možná.

Johnson však neměl ani čas si otevřít šampaňské, protože vzápětí po vlastně historickém úspěchu přišla studená sprcha. Ten samý britský parlament, který chvíli předtím s dohodou s EU souhlasil, hlasoval proti „Johnsonovu harmonogramu“. Tedy jeho plánu přijmout dohodu do 31. října a vystoupit z Unie k datu, které si britský premiér naplánoval a jež stanovila i dohoda s EU.

Pokud budeme předpokládat, že Johnson neudělá nějaký šílený krok na hraně, či za hranou britských zákonů, vše míří k dalšímu odkladu. Žádost o odklad, byť nepodepsanou, už Johnson v sobotu do Bruselu poslal. A pokud mezi unijními šéfy států a vlád není nějaký šílenec, pak bude britské žádosti vyhověno. Divoký brexit by totiž šílený a šíleně drahý byl – pro Británii i pro EU.

V mezidobí, které opět nastane, se pak může stát téměř cokoli. Jak s Johnsonem, tak s vystoupením Británie z Unie. A to přesto, že brexit byl už tak blízko, jak ještě nikdy nebyl.