Zadarmo jsou písničky, filmy, seriály, knihy, porno, recepty, eseje, články. Věci, za které se ještě před dvaceti lety zcela normálně platilo, jsou dnes v rámci celosvětové svobody kradení zdarma. Maximálně provázeny reklamou, která vás sice pár sekund zdrží, ale kromě vašeho času vás nic nestojí.

Není to samozřejmě tak, že by svět věcí zadarmo vůbec nevydělával, to by rychle zanikl. Ale vydělává především těm, kteří onen ukradený obsah miliardám lidí po celém světě nabízejí. Ti slušnější z nich se o drobky z internetové hostiny podělí s těmi, kteří ona dílka či díla vytvářejí. Ale i tak si pečínku v podobě miliardových zisků nechají pro sebe.

Na světě zadarmo je dobré, že se informace, umělecká díla, myšlenky mohou rozlétnout po celém světě. S výjimkou zemí, jako Čína či Írán, které internet účinně filtrují. Špatné je, že hodnotné věci, jako hudební nahrávky, kvalitní novinařina, informace či filmy, ztratily na internetu hodnotu.

Muzikanti musí objíždět koncerty, filmaři doufat v magnetismus kin a deníkoví novináři v kouzlo papíru. EU se teď snaží svět zadarmo, svět velké internetové zlodějny změnit a dát mu pravidla. Pravidla, že za věci na internetu je třeba platit. A že normální je nekrást. Změnit ale celou jednu generaci, pro kterou krást na síti normální je, to bude těžké.