Včerejší stání u Evropského soudu, kde je Česko společně s Polskem a Maďarskem souzeno za okázalé ignorování závazku ohledně přijetí malého zrníčka z celkového počtu běženců, kteří často jen hledali v Evropě útočiště před brutálními válkami, je připomínkou našeho českého selhání. 

Zbabělosti našich politiků, hlouposti a sobectví většinově zmanipulovaného obyvatelstva. I zrady velké části českých médií. Zrady, které se novináři dopustili vůči svému základnímu poslání, tedy psát pravdu, apelovat na to lepší u svých čtenářů, nerozsévat strach, paniku, zlobu a zášť.

Necelé tři tisíce běženců, to bylo to, co Česku „hrozilo“, kdyby zcela naplnilo kvóty EU. Pomoci třem tisícům lidí bychom zvládli bez větší námahy. Nejspíše bychom ani nepoznali, že tu ti lidé našli útočiště. Ženy, děti, starci, ano, i mladí muži. Lidé. Možná jiného vyznání, ale koho tu do migrační krize zajímalo náboženství?

Možná mezi nimi mohl být i terorista, ale to může být v každém z letů, které přistávají v Ruzyni, v autech a autobusech překračujících denně naši hranici či prostě mezi námi.

Jsme jako země Evropskou komisí žalováni za nedodržení závazku ne protože by Brusel chtěl, ale proto, že jako strážce smluv EU to udělat musí. I my sami to po Bruselu chceme. Jsme žalováni a budeme zřejmě i odsouzeni. K pokutě či k jiné sankci. 

Je tu ale i jiný soud, soud nejvyšší. Tento soud nesoudí hned. U něj je to, co jsme spáchali, velký hřích. Jeden z těch vůbec nejtěžších. Kajme se.