„Jsme jiní než zbytek Visegrádu a nebojme se to říci,“ řekl o volební noci poražený soupeř Zuzany Čaputové, eurokomisař Maroš Šefčovič. A ve stylu západoeropské demokratické politické kultury jí nejen poblahopřál, ale poslal galantně i kytici.

Zdaleka netvrdím, že na Slovensku se dnes žije lépe než v Česku, že tam stav demokracie či právního státu je někde jinde než u nás. Ale Slovensko se rychle posouvá kupředu, zatímco Česko v lepším případě stojí na místě a zahnívá. Pro Slovensko přestává být vzorem Česko Miloše Zemana a Andreje Babiše, podobné té části Slovenska, která už dvakrát v prezidentských volbách na Slovensku prohrála.

Lidem jako Zeman a Babiš hoří na Slovensku půda pod nohama a své pozice ztrácí. Zatímco v Česku drží Babiš svých třicet procent hlasů a Zemana by si Češi i po šesti letech zvolili znovu, na Slovensku éra jejich mentálních souputníků končí. Při pohledu na dnešní Slovensko bychom sami sobě měli položit otázku: Co se to s námi Čechy stalo? V čem vězí naše zakletí, kvůli němuž my vypadáváme z vyspělé západní části Evropy, zatímco Bratislava do ní, nikoli už přes Prahu, ale přes Vídeň, směřuje?

Až do Česka přijede na svoji první cestu Zuzana Čaputová a postaví se vedle Miloše Zemana, tak nám to snad konečně dojde. Snad nám dojde, že se sebou musíme něco udělat, jinak Západ bude Slovensko. A z nás se stane Východ. Východ, kterým jsme přece nikdy být nechtěli.