V té české pohádce i po třiceti letech žijeme. Zvykli jsme si na ni, tak jako jsme my Pražané zvyklí vídat pohádkové panorama Hradčan nebo obyvatelé Mikulova kouzelnou Pálavu, a jen málokdy nás to vezme za srdce. Když jsem ale na přelomu století žil roky v zahraničí, tak jsem po návratu opět dokázal žasnout nad tou nádherou.

Podobné je to se vztahem k osobě našeho „sametového“ prezidenta. I Václava Havla, tohoto zázraku z konce roku 1989, jsme si časem vlivem každodennosti přestali vážit. A znovu jeho velikost, lidskost a moudrost objevujeme jaksi dodatečně, od jeho odchodu z prezidentského stolce a ještě více po jeho odchodu z tohoto světa. Havel, tak jako Tomáš Garrigue Masaryk, byl výjimečným „pohádkovým“ zjevem, který se v čele zemí a států objevuje jednou za epochu.

Jeho následníci se mu nemohli a možná ani nechtěli rovnat. Přesto jsou Václav Klaus i Miloš Zeman stále prezidenty sametové revoluce, byť zvláště ten současný se k ní hlásí s ubíhajícím časem stále méně. Přes problémy s Andrejem Babišem, který v premiérských rukou oligarchicky spojil mocný vliv ekonomický, mediální a politický, žijeme stále v demokratickém, právním a svobodném státě, ukotveném v západním světě.

Naše země nevzkvétá, jak by mohla, ale nechřadne. Její i náš další osud máme ve svých rukou a nebylo mnoho dějinných údobí, kdy by to bylo možné říci. A pokud si máme z Havla, z této české pohádky, něco vzít do reálného života dneška, pak je to víra, že pokud nebudeme lhostejní a slepí, máme stále moc naši svobodu uhájit.