Kluka, co ho trefila dávka z jeho samopalu, na tu dálku moc neviděl. Kolem té desáté hodiny večer to bylo kolem pražského náměstí Republiky hodně divoké, nebyl rozhodně sám, kdo střílel. Ostrými.

Když nad tím přemýšlí, tak ano, asi to byl on, kdo ho trefil. Nemířil mu zrovna na hlavu, to byla spíš náhoda. Ale když zjistil, že ten kluk byl na místě mrtvý, úplně dobře mu nebylo.

Naštěstí hned potom přijali „pendrekový zákon“ a i jemu se ulevilo. O té střelbě se tehdy s nikým bavit nemusel. Naopak, dostal stranickou pochvalu, v práci povýšil a celá sedmdesátá léta si žil dobře.

V osmdesátých už to nebylo nic moc, fabrika jela na samospád a kolem se to začalo hroutit. A pak ještě přišel ten Gorbačov, čert aby ho vzal, a v Sovětském svazu začal ten samý bordel, jako tady dělal Dubček a ta jeho parta, než přišli Sověti.

Věděl přesně, jak to skončí, říkal to doma i ve fabrice, na stranické schůze přestal chodit už v osmaosmdesátým, ale v milicích zůstal. Kvůli chlapům, kteří s ním byli v Praze v srpnu 1969. 

V listopadu 89 už nešlo nic zachránit. On by jel do Prahy se samopalem znovu, ale žádný rozkaz nepřišel. Ale nezchudl. Začal podnikat, zbohatl, v Chorvatsku je každý rok. Trochu se bál, jestli se ho na srpen 1969 nepřijdou ptát policajti. Nepřišli.

A když mu v neděli jeden známý, před kterým se kdysi ukecl, u piva vmetl, že je vrah, dal mu pěstí. Jemu do vrahů přece nikdo nadávat nebude.