Hysterii a nadnesená slova ponechme politikům. Všechny mocnosti, ať demokratické, polodemokratické nebo přímo autoritativní, se snaží prosazovat svůj vliv po celém světě. Menší země mají přirozeně jen omezené prostředky se této snaze bránit, tedy pokud se bránit chtějí. Například americký vliv je podle českých představitelů převážně v souladu s národními zájmy. A on skutečně je.

Představa, že by jakákoli cizí mocnost mohla zničit demokracii ve státě, jenž je členem Unie a NATO, je scestná. Navíc ani Rusko, ani Čína nemají důvod, aby ji ničily. Reálnější, lacinější a mnohem účinnější je najít v demokracii lidi, kteří budou skrytě prosazovat jejich cíle. To se Číně, jak se zdá v případě Home Creditu, podařilo. Bylo to ovšem tak nešikovně zařízeno, že příště bude nejspíš hledán jiný partner.

Co tedy s tím? Není namístě východní velmoci démonizovat, a už vůbec ne se jich děsit. Sebevědomá reprezentace sebevědomého státu má být schopna s nimi jednat jako rovný s rovným. Ani na ně zbytečně neňafat, ani se před nimi nekrčit.

Zahraniční politika není soutěž ve společenském tanci. Čína a Rusko se snaží republiku využít, a ta by měla být schopna využít jich. Politici by v tom měli být, bez ohledu na vády a sváry, jednotní. A byznysmeni dbalí aspoň trochu slušnosti a cti by s nimi měli držet basu.