Po třech neúspěšných hlasováních a pádu legitimně vyjednaného kompromisu by kdekdo chtěl mluvit o trapnosti a morálním hazardu britských politiků. Byli by ale jiní v takové situaci úspěšnější? Demokratické procedury většinou lehce šlapou v lehkých časech. V těžkých těžce a na krizi nejsou připraveny.

Podobně selhal československý parlamentní systém v situaci neskonale tragičtější. Před Mnichovem nesl veškerou odpovědnost Edvard Beneš, hlasování bylo vyřazeno. Při rozpadu republiky se Federální shromáždění vyřadilo raději samo. Neústavní dělení republiky zůstalo v rukou dvou silných mužů, Klause a Mečiara. Jejich handl dopadl dobře.

Evropská unie a Británie by patrně také své registrované partnerství rozvedly v dobrém. Na každé straně jednacího stolu by však musela sedět jedna žena nebo jeden muž. To se nikdy nestane. Straničtí politici nutně prosazují stranické zájmy a národní politici ty národní. Neumějí to jinak. Naučili se to a považují to oprávněně za správné.

Parlamentní systémy mají meze. Nikdo zatím nevymyslel nic lepšího. Římané měli pro případ mimořádných událostí institut diktátora, to se ovšem poněkud zvrhlo. Občasná selhání jsou nicotná daň za velký prospěch. Pokud není ohrožen mír, neděje se nic.