Proč? Neexistuje totiž žádná hranice obecné pohany či obecné pomluvy v umění. Ve Švejkovi se například mluví (bez jakéhokoli důvodu) hanlivě o Maďarech. Má to snad být záminka k vypovězení diplomatických styků s Českem? Co když mě třeba jako monarchistu osobně uráží Hra o trůny tím, že ukazuje feudální vládkyně nahé? Může to ve mně vzbudit stejnou lítost jako v pravověrném katolíkovi ona nešťastná scéna s Ježíšem…

Křesťan se teď možná ozve: „Jděte k tou demagogií k šípku. Cožpak není nad slunce jasné, že ten hejhula chtěl urážet naši víru?“ Odpověď je prostá: „To si myslíte vy.“

Přesto je paradoxně křesťanství vítězem této pře. Civilizace založená na jeho nejlepších hodnotách se po staletích zvěrstev dopracovala k řádu, který ctí svobodu a toleranci. Mnohde by hra znevažující jiného proroka nejen nebyla povolena, ale autor a herci by byli dosti krutě potrestáni. Arcibiskup by tedy měl nakonec zatleskat: „Má víra byla uražena, ale tím, že jsem prohrál soud, má víra vyhrála.“