Kolář však o tragédii nestojí. Z tématu, které je v jádru vážné, vyšvihl komedii. Puritáni za středověku nasazovali nahým antickým sochám fíkové listy. Radnice Prahy 6 se rozhodla zakrýt hanbatého maršála celého. A nedosti na tom. Po gestu nebývalé prudérnosti přišel čin nanejvýš prostopášný. Socha byla znovu odhalena a ponechána v dráždivé nahotě rudoarmějské uniformy.

Zahořklost lidí, kteří i po třiceti letech svobody promítají do sochy vztek nad ruskou okupací, lze chápat. Tragédie osmašedesátého je pořád v zemi cítit. Lze chápat i lidi, kteří jsou vděčni Rudé armádě za osvobození většiny Československa v pětačtyřicátém. Politici by se k tomu měli postavit důstojně a chytře. Ti z Prahy 6 vymysleli velký striptýz na veřejném prostranství. Místo nevinné sochy znemožnili nejen sebe, ale zesměšňují i Česko. (Tedy pokud se o ně někdo zajímá).

Po tomhle nemravném kabaretu je každé skutečné řešení špatné. Ať už pomník zůstane na místě, nebo bude někam předán či prodán, rozruch dlouho neutuchne. Země zbytečných svárů bude mít další. Místní vrchnost zbodala, co mohla. Je z toho cesta ven? Snad jen celostátní anketa. Symbolický smysl sochy se totiž týká celé země.