Dalekosáhlý zájem o osobní vyznání by byl nepochopitelný, kdyby nezapadal do kontextu me too a dalších kampaní o všeobecné rovnosti. Rovnosti mladých a starých, tlustých a hubených, heterosexuálních a homosexuálních a koneckonců chytrých a blbých. Tyto kampaně jsou dozvukem ideálů francouzské revoluce, neboť konečně nastolují skutečnou rovnost. Lhostejno jaký jsi, stačí, že jsi člověk.

Tento proud je pro lidi z minulého století nepochopitelný, odpudivý a proti přírodě. I pro lidi z tohoto století je nudný, zapšklý, savonarolovský. Cokoli, co jde proti, pokud to není zlé a je to pokud možno vtipné, získává na váze a je hodně slyšet.

Úspěšný spisovatel Moix to provedl nejen vtipně, ale i nenapadnutelně, nezobecňoval, promluvil pouze o osobním vkusu. Pravděpodobně si byl dopředu vědom rozruchu, jaký vzbudí a jenž jeho uměleckým dílům dodá reklamu, která je doslova k nezaplacení.

Nic zbrusu nového to ovšem není. Když velký básník Halas napsal za první republiky rozvernou báseň o mladých ženách a chmurnou o starých, schytal to od svých levicových kolegů…

Autor je publicista a bývalý politik.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.