Na konci září oznámil ministr Hans Dietrich Genscher utečencům na německé ambasádě v Praze, že mohou odjet na Západ. Čtyři tisíce lidí, které se tísnily v lazaretních podmínkách, vyrazily vítězný ryk. Už mnoho dní předtím míjeli starousedlíci i návštěvníci Prahy opuštěné trabanty a wartburgy.

Postupně z nich mizely stěrače, kola a později i sedadla. Zatímco jejich majitelé vyměnili všechno za sen o svobodě, v Česku se lidé zásobili na ještě horší časy.

Vlaky s Němci, kteří prchali před Němci za Němci, musely jet přes území tehdejší NDR. Uprchlíci se báli. Jejich průjezd se však změnil v manifestaci i tam. Poláci a Maďaři už v té době vzali do rukou vládu věcí svých. Ruská říše se se svolením jejího pána Michaila Gorbačova hroutila s ohlušujícím rachotem. V Československu pořád vesele vyhrávala Internacionála.

Jak vysvětlit tehdejší opatrnost? (Leckdo by použil ostřejšího slova.) Byla za ní hořkost z okupace z osmašedesátého. Dvě generace rostly v přesvědčení, že se nedá nic dělat. Vychytralost režimu, který zajistil všem, kdo se proti němu nebouřili, skromný blahobyt a pohodlné soukromí. Byla v tom ale i touha uzavřít se před světem a neochota naslouchat svištění větru dějin. Zakrátko si nás tehdy samy našly v dobrém. Příště to může být ve zlém.