Větší a zajímavější diskuse vznikla na téma, zda smí hlava státu nepozvat své nepřátele. Nene, není tatáž jako vždycky. Dříve se vedly pře, zda je košer, když opomine někoho, kdo mu nejde pod nos. Panovala poměrně velká shoda na tom, že je to malicherné. Tohle přeci není soukromá skákanda, nýbrž státní svátek.

Tentokrát je to jiné. Miloš Zeman se dal slyšet, že nezve ty, kterým by přítomnost na slavnosti, kde hlavní roli hraje jimi nenáviděný prezident, mohla způsobit trauma. Je to nadsázka. Politici jsou natolik otrlí, že duševní potíže jim nepřivodí žádný obřad, pokud po něm následuje bohatá recepce.

Otázka je vážná. Všichni obřadníci poradí, že máme jistý protokol a lidé s jistými funkcemi na řádový den musí být pozváni. Jenže co když hostitele nejen tupili, jako dřív, ale chtěli ho pohnat před soud za velezradu a dočista svrhnout?

Tohle není věc osobní antipatie nebo mstivosti: „Ty si, holenku, myslíš, že jsem velezrádný prezident, že jsem vředem na tváři téhle země? A neříkáš to jen ve sněmovně, ty jednáš?“

Má se prezident projevit jako nade vše povznesený velkorysý gentleman? Bylo by to možné, ale divné. Nepozvat nepřátele je totiž normální.