Márinka, vnučka Holoubkova, se nesměle ozvala: „Odkud to víte, pane starosto?“ Papule si zakládá na tom, že začínal jako husopas a k lidu má blízko: „Inu, Márinko, tak a tak, v obecní kronice je to psáno.“ „A ukážete mi ji?“ nedá se Márinka. „Inu, tak a tak,“ povídá rychtář, „hnedle to bude.“

Uplynul drahný čas, a nic. A mladá Holoubkovic znovu a znovu. Papule začal být nakvašen. Pověřil drába, aby pročetl všechny obecní kroniky od dob Horymírových. Ani on však nic.

Tu se věci chytili Papuleho nepřejícníci a začali mu zle utrhat. Poňoukli Márinku, ať ho požene k panskému soudu, a ona tak učinila. Dlouho se soudcové radili, mudrce si zvali. Nakonec vyštrachali glejt, jímž pán ze Švancenberků vyznamenal starosty Neznaboh za jejich pomoc proti Turkům. Tím pádem nemůže být potrestán ani ten nynější.

Rozjařený Papule rázuje si to domů babím létem. Tu narazí na ovčáčka, hocha sotva desetiletého. Mnohomluvně se mu chlubí svou nedotknutelností. Chlapec, od pohledu maličko autista, se rozpláče: „Tím se mi holedbáš, pane? Kdybys byl chlap, k žádným soudům se neutahuješ a Márinku odprosíš. Když rychtář, jenž má být vzorem, slova obrací jak seno, co pak sprostný lid?“

Papule uznal, že pochybil, ovčáčkovi daroval čtyři zlatky a Márince se přihovořil. A tady pohádka končí.