Inu, tato neuvěřitelná báje se stala, slovy klasika, skutkem. S oním rozdílem, že podvedená dáma nevykopala zlato. Pokladem se jí staly francouzské zákony. Po šesti letech tahanic nyní rozhodl soud, že i takto bizarní skon je součástí služební cesty. Soudce to poměrně rozumně odůvodnil tím, že sex je stejně běžnou součástí života jako jídlo nebo pití. A ve Francii za vše, co se stane na služební cestě, tedy i mimo pracovní dobu, odpovídá zaměstnavatel. Ten bude platit vdově doživotní rentu.

Zdravému rozumu se to příčí. Proč má být firma trestána za smrtelný „úraz“ při sexu? To je přece věc soukromá? Když to ale poněkud přeženeme: Proč zákony nejen ve Francii upravují délku pracovní doby? To bereme za samozřejmost. Firmou pokrytý sex už ne.

Normy, které upravují vztah majitele firmy a zaměstnanců, jsou otázkou společenské dohody. Pákistánské či filipínské nám připadají barbarské. Francouzský zase nepřípadně vstřícným vůči zaměstnancům. Co když je ale ukazatelem do budoucnosti? Každopádně je už teď jasnější, proč žluté vesty s takovou vervou válčí za to, aby výhody pracujícího lidu byly zachovány.