Senátoři vyčítají prezidentovi, že napíná ústavu na skřipec a lísá se k Číně a k Rusku. Že se tedy chová ve svém úřadu nepřípadně a vykládá si ducha ústavy po svém. Je však nejlepší způsob, jak umlčet někoho, kdo huláká, když začneme hulákat sami?

Možnost neodvolat nebo nejmenovat ministra, kterého navrhne premiér, je podle ústavních právníků jakási pojistka. Pro případ, že by předseda vlády cpal na ministerské křeslo svou milenku nebo zkorumpovaného milce. Zeman nyní posuzuje kulturní kompetence Jaroslava Šmardy, to mu nepřísluší. Proč nezkoušel Stropnického z přískoků se samopalem, když ho jmenoval ministrem obrany?

Jenže ústavní žaloba je také míněna jako krajní pojistka. A sice pro případy, kdy by chtěl prezident uzurpovat moc, zbláznil se, hodlal prodat Pražský hrad nebo se chystal spáchat něco podobného. To Zeman pro člověka obdařeného průměrným či nadprůměrným IQ zjevně nedělá. Vyčítat mu to je morální kýč.

Senátoři nejsou hloupí. Vědí, že žaloba nebude podána, neboť ji sněmovna smete. Je to tedy jakési gesto, které, jak doufají, zaujme víc než ne-ustálé tupení prezidenta od řečnického pultu. Nezaujme. Horní komora tedy nejenže Zemana neumravní, občané jí budou důvěřovat ještě méně než doposud.

Autor je novinář a bývalý politik.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.