Milanu Kunderovi bývá vyčítáno, že na svou vlast kašle a píše cizí, francouzskou hatmatilkou. Že je nelida, nedává rozhovory a nechce se ani fotit. Tak si shnij v té své metropoli nad Seinou, kasá se roduvěrný Čech.

Nehledě na to, že má Milan Kundera pro svůj postoj spoustu důvodů, měl by být respektován, i kdyby byl bezdůvodný. Každý emigrant, který Česko proslavil, je neformálním vyslancem země, i když se do ní nechce vracet a občas na ni láteří.

Vlastenecký básník, který bude asi spíše zapomenut než Kundera, se mýlil, když napsal: „Opustíš-li mne zahyneš.“ Člověk má právo opustit vlast, která se k němu nechová dobře. A má právo na ni zanevřít, když ho vyštve. Žije ve své nové zemi, kterou obohacuje, zatímco domovina chudne.

Když se domovina napraví, měla by to být ona, kdo se pokorně omluví emigrantovi a zeptá se: Co pro tebe mohu udělat? To, že dostal Kundera občanství až třicet let po revoluci, působí jako Žert či jakási Kniha smíchu a zapomnění. Drobné symbolické gesto však aspoň učiněno bylo. Tisícům jiných emigrantů či aspoň jejich dětem ho země pořád dluží.