Tu přiletí Peroutka za Čapkem s očima navrch hlavy: „Pohleď, Čapku, tady se praví, že za Rakouska se žilo více než třetině lidí nad čtyřicet líp. Kdyby jen to! Polovina spoluobčanů, kteří jen měšťanku vychodili, si na naši drahou republiku stýská!“ Slavní novináři by samozřejmě nevěděli, jakým hrůzám v alternativním světě ušli. Marně by si však lámali moudré hlavy nad tím, co lidi k monarchii přitahovalo. Bohatství? Pořádek? Lesk císaře pána? Hrdost občana mocnosti?

Nic z toho za socialismu nebylo. Jen útlak a bída. Přesto by se tam třicet let po revoluci spousta lidí ráda vrátila. Snad, že byli tehdy mladí a plní života? Snad, že milosrdný čas přikryl bolesti a ponechal jen radosti? Ba ne. Neblahá léta okupačního režimu mohou připadat snesitelná jen proto, že současnost je ještě tíživější.

Solidní průzkum ukazuje, že více než polovině lidí se základním vzděláním, jimž je víc než čtyřicet let, se nežije dobře. Jinak se to spravedlivě vyložit nedá. Politici, kteří by to měli změnit, zatím nevědí ani proč, natož, aby se vážně ptali jak. Čapek by jim jistě poradil, ať začnou u sebe. Ani on by však nevěřil, že se o to pokusí. Peroutka by nejspíš emigroval. Ne kvůli lidem, ale kvůli těm politikům.