Dluhy se mají platit. To je jeden ze základních zákonů, na kterém stojí ekonomika. Po revoluci byl porušen. Peníze byly pro začínající podnikatele k mání. Podvodníci vyčmuchali příležitost dřív než oni. Na počátku devadesátých let platilo: Půjčit si můžu, vracet nemusím.

Po čase zákonodárci zareagovali. Jeden extrém vystřídal druhý, ještě snad výstřednější. Výsledkem je téměř devět set tisíc lidí v exekuci. Skoro půl milionu jich má na krku tři a více. Oficiálně se zadlužilo okolo šesti tisíc dětí a mladistvých. Podle odhadů jsou jich desetitisíce.

Z naivity a bezmocnosti lidí se stal dobrý obchod. Nepatrné dluhy řádově narůstaly o zpozdné a poplatky. Na nich se živili právníci a exekutoři. Ne, nedělejme z dlužníků ubohé oběti kapitalismu. Jsou mezi nimi nezodpovědní vyžírkové. A krom dětí si každý za své dluhy může nějakým způsobem sám. Je-li to však jeden z největších společenských problémů, stát by ho měl umět vyřešit.

Jeho představitelé, krom zájmových tlaků, jsou zmítáni filozofickou otázkou: Není mírnost na dlužníky nespravedlivá vůči věřitelům? Je. Ti však stejně nedostanou všechny peníze zpátky. Dlužníci by měli mít možnost vrátit se rychle k důstojnému životu. Začít by se mělo u dětí. Oddlužení nestačí. Do budoucna by nemělo být připuštěno, aby do dluhů upadly.