Voličská skupina nás starších voličů má už dnes výraznou převahu nad voliči mladými. A tak se nejen naše země, ale vlastně celá Evropa a celý vyspělý demokratický svět začíná řídit zájmy nás starších na úkor zájmů těch mladších. I v dokonale fungující demokracii se pohled na to, co by měl stát dělat, jak by se měl vyvíjet a do čeho by měl dávat peníze, zásadně mění. A určitě to není k lepšímu.

Místo investic do budoucnosti zajímá naši nejvlivnější a nejpočetnější voličskou skupinu investice do přítomnosti. Náš životní obzor není padesát šedesát let, ale deset, v lepším případě třicet let.

A pokud už jsme penzisté, jsme zcela závislí na státu. Zda nám dost přidá na důchodu, kolik nám z něj zbude po zaplacení nájmu a složenek, kolik zaplatíme u doktora, v nemocnici, jaké slevy budeme mít na vlaky, jestli se dostaneme do penzionu pro seniory. Když nám někdo dá vlaky skoro zadarmo, zvýší penzi, nebo dokonce, jako Směr na Slovensku, dá třináctý důchod, tak nás má. Neměl by, ale často skutečně má. Jak jednoduché.

Nemělo by to tak být, ale je. Zkusme se však zapřít a myslet i za horizont. Na naše děti, vnuky a jejich život. Zkusme se nenechat tak lehce koupit.