Dýcháme čistší vzduch než za dob „reálného socialismu“. Dožíváme se vyššího věku. Za účast na demonstraci, čtení nepohodlné knížky či kritiku poměrů nás nikdo nezavírá, nevyhazuje z práce, nemstí se na dětech. Směrem na západ se nedíváme přes ostnaté dráty na hranice, ale patříme do něj. V neposlední řadě dnes máme volbu výběru mezi různorodými médii, z nichž mnohá jsou svobodná a nehlásají jen jednu oficiální pravdu, jak tomu bylo dříve.

Ale především vláda našich věcí se navrátila do našich rukou. Za to, že na Hradě vládne jiný politik, než by bezmála polovina národa chtěla, nemůže už nikdo jiný než my sami. To, že komunisté opět chodí do Strakovy akademie hlavním vchodem a opírá se o ně zvláštní vláda, jsme rovněž zařídili my.

Nemůžeme se vymlouvat na to, že velký bratr z Moskvy či jiná zahraniční brutální síla nás ovládá a míří na nás hlavní děla. Často si na něco stěžujeme, ale málo jsme ochotni udělat pro změnu i malých věcí kolem sebe. Čekáme, že to vyřeší někdo jiný. Za nás. Tak, jak dříve.

Náš život se za poslední tři desetiletí změnil od základů. Naštěstí. Změnil se tak, jak si málokdo z mé generace a generace našich rodičů dokázal před listopadem 1989 představit. To je na jednu stranu skvělá zpráva.

Na druhou stranu i varování: pokud necháme věci kolem nás plynout netečně, jen s domácí kritikou u televizní obrazovky či na sociálních sítích, tak se nám může stát, že za dalších 30 let, v roce 2049, už zase nebude možné podobný komentář napsat do svobodných novin. Mimo jiné…

Autor je šéfredaktor a ředitel redakcí Deníku