V Americe vychovávají děti k tomu, že se musí uživit a stát to za ně neudělá. To se u nás stát nemůže. Kdysi jsem to míval jinak. Nemluvě o školních brigádách, ocital jsem se v 80. letech od svých patnácti v rozpáleném dolu na písek a vydělával si „ručním bagrem“, lopatou. Bylo jasné, že se budu živit něčím jiným, ale kontakt s životní realitou mě zorientoval. Dokázal jsem si, že to dokážu. Hrdost a finanční nezávislost. Dcera by ráda něco takového zkusila nyní, ale složité předpisy lidem do osmnácti let mnohou práci fakticky zapovídají.

Dcera působí v rozhlasovém souboru. Od dětství jsme obíhali lékaře-specialisty, aby jí povolili zpívat a mluvit. Hrozilo, že někde dostane 100 Kč honoráře, a to by byla dětským pracovníkem. Museli jsme být vyšetřeni specializovaným lékařem, aby se „nestrhla“.

Učíme tak děti dvě věci. Práce je nebezpečná věc a je třeba se jí vyhnout. A důležité je získat pro sebe nějaké to razítko, na těch stojí náš svět.

Autor je prezident stomatologické komory.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.