Co ale za posledních šest let zůstává neměnné, je životní minimum. A to je problém, který ministryně práce a sociálních věcí správně vnáší do veřejné debaty a chce jej řešit.
Jedno ze zlatých pravidel říká, že kvalita společnosti se měří tím, jak se chová ke svým nemohoucím.

Životní minimum je pak určité vyjádření toho, nač má takový nemohoucí právo. Je-li neměnné, ačkoli společnost bohatne velmi dynamicky, je to vyjádření, že je pro nás důležitější každý jiný než ti skutečně potřební. Tradičně jsou takovými potřebnými děti, senioři a handicapovaní. K těm všem se chováme poměrně citlivě, snad i hezky. 

Se životním minimem a dávkami na něm závislými přitom musejí často počítat úplně jiní lidé. Matky samoživitelky, rodiny s handicapovanými dětmi, které nezapadají do rigidních tabulek tuzemského systému zdravotní péče (a pojištění), oběti nekřesťanského exekutorského systému, které do dluhové spirály mnohdy nespadly vlastními chybami, ale kvůli jednání partnera.

Tito a mnozí další se mají jako chudí roku 2012, kdy naposledy vzrostlo životní minimum. Opravdu někdo dokáže říct, že si to zaslouží? Zvýšením životního minima se z nich nestanou boháči, kterým je potřeba něco závidět. Chudí budou stále. Ale alespoň chudí na dnešní poměry.