Intervence „spojenců“ byla neuvěřitelným šokem. Ještě několik měsíců jsme věřili, že není vše ztraceno, že demokratizace může pokračovat.

Poslední iluze ale zmizely, když v srpnu 1969 už do demonstrantů stříleli „naši“ milicionáři, vojáci a esenbáci (a Dubček, tehdy předseda Federálního shromáždění, to schvaloval). A pak nastala chmurná doba „normalizace“.

S padesátiletým odstupem bychom si ale měli dovolit být trochu objektivní, když mluvíme o tehdejší „okupaci“. To slovo totiž svádí k tomu, abychom ji dávali na roveň s okupací nacistickou. To ale neodpovídá skutečnosti. Byly tady sice statisíce sovětských vojáků, ale ti byli zavřeni v kasárnách a výcvikových prostorech. Neexistovaly (na rozdíl od německé okupace) žádné sovětské okupační orgány nadřazené československým, nebyla zaváděna ruština jako úřední jazyk, nebyla zde žádná snaha o porušťování. Ty dvě okupace jsou opravdu neporovnatelné. A za všechno špatné, co se tady dělo v posledních 20 letech „reálného socialismu“, nesou zodpovědnost především českoslovenští komunističtí politici. Ti nesou zodpovědnost za to, že míra útlaku tady byla o dost větší než třeba v Maďarsku nebo Polsku, o Jugoslávii ani nemluvě.

Autor je molekulární imunolog.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.