1) Je jistě pravda, že SSSR tehdy uzavřel spojeneckou smlouvu s Německem a že se s ním rozdělil o Polsko. Je ale také pravda, že tak učinil až poté, co byly západními mocnostmi odmítnuty jeho snahy o protihitlerovskou koalici. Chápu, že tehdejší demokracie doufaly, že dojde ke vzájemnému zničení dvou diktatur. V tom se ale strašně zmýlily. Lze spekulovat, že bez toho sovětského záboru východního Polska (a pobaltských republik a části Finska) by válka skončila možná jinak – Hitler by měl při zahájení útoku na SSSR o 400 km blíže k Moskvě a mohl ji stihnout dobýt ještě před začátkem zimy. To mohlo rozhodnout o vítězství.

2) Během války zahynulo nejméně 50 milionů lidí, většinou civilistů. Když se dnes o těchto obětech mluví, tak většinou pouze o obětech židovských. Přimlouval bych se ale za to, aby se nezapomínalo na ještě větší počet obětí slovanských – především ukrajinských, běloruských, ruských, polských. Možná si neuvědomujeme, že při brutálním německém postupu na území SSSR byly „lidickým“ způsobem zlikvidovány tisíce vesnic. Rozdíl oproti obětem skutečně obludného holokaustu byl, že ty slovanské oběti byly vražděny většinou na místě, bez transportu do likvidačních táborů. Někdy mám pocit, jako kdyby někteří dnes pohlíželi na ty miliony většinou sovětských civilních obětí jako na lidi tak trochu druhořadé, ba méněcenné. To bychom neměli připustit.

Autor je molekulární imunolog.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.