Pátkem 24. listopadu 1989 totiž symbolicky skončila éra společného nepřítele, kterým bylo nejužší vedení komunistické strany. A ačkoli v tu dobu zcela neznatelně začala doba tříštění společnosti, jež dnes dosahuje obludných rozměrů.

Proti sobě

Samozřejmě vrcholné akce typu generální stávky nebo setkání na Letné se obešly bez otevřených bojů mezi nastupující mocí. Občanské fórum navenek působilo homogenně a tuto fasádu se povedlo držet až do prvních voleb. Přesto již tehdy bublaly jednotlivé názorové proudy, tvořila se mocenská centra kolem výrazných osobností, na jejichž půdorysu posléze vyrostly jednotlivé politické strany.

A rozklad se netýkal jen politiky. Znatelný byl v tehdejší literatuře, kde se zdánlivě soudržná neoficiální scéna rozpadla. Do otevřené války pak vstoupila řada subkultur, které spolu do roku 1989 uměly vycházet kvůli společnému nepříteli, poté si ale začaly vyřizovat účty mezi sebou (například pankáči a skinheadi).

Zpět k současnosti, která je tímto komplexním schizmatem do velké míry definována. Ani po 30 letech „svobody“ jsme si nedokázali najít jiný program než proti někomu či něčemu. Tento pohrobek marxismu (společnost jako konflikt) je v nás zjevně zakořeněn příliš hluboko.

Veřejný prostor je plný důkazů – ať už tu máme levičáky, aktivisty, neomarxisty, pražskou kavárnu nebo mimopražské balíky, fašisty, vítače, kývače… Nikdo takový neexistuje, a přesto je všichni potkáváme dnes a denně v autobuse. Každý z nich má svého nepřítele, s nímž se paradoxně identifikuje. Kdo chce přijmout těch pár nebohých uprchlíků, hned musí milovat Kalouska a Piráty a musí mu vadit písničky Nohavici. Kdo volil Zemana, musí být hned automaticky fanoušek Babiše a nenávidět Gretu.

Skuteční nepřátelé

Složitý a těžko uchopitelný svět se tím zjednodušuje, což vyhovuje, zdá se, všem. Přitom nás to neposouvá ani o milimetr dál, přešlapujeme, ve všem nás zaslouženě předbíhají země, u kterých by si to lidé v roce 1990 nedokázali představit ani v nejbujnějších nočních můrách. Jedinou výhodou tohoto stavu je, že Česko není velmoc. Velmoci se totiž v podobných situacích obrátí na některou sousední zemi, vytvoří si nepřítele z ní a rozpoutají válku. Tím však výhody takového stavu končí. Proto se čím dál častěji mluví o nutnosti zasypávat příkopy. A naše dějiny ukazují, že to nebude kvůli hezkým očím protivníka.

Stane se tak opět až ve chvíli, kdy všichni najdou společného nepřítele. V humoristickém románu Stanislava Bilera Nejlepší kandidát se takovým nepřítelem stává Polsko. Nejprve „nám“ (všem!) cpe hnusné potraviny. Poté „nám“ (všem!) začne štrádovat po hranicích. Co „nám“ (všem!) udělají příště? Nebude lepší se proti „nim“ spojit a ukázat jim?

Samozřejmě by bylo příjemnější hledat společného nepřítele třeba v chudobě, nelidskosti, ostatně i v tom opaku pravdy a lásky. Ale na naivitu jsme měli 30 let. V těch dalších 30 buďme střízlivější a přiznejme si, že jsou věci, ke kterým jsme ještě nedozráli. A snad to neodnesou Poláci.