Vezměme takovou Boženu Němcovou. Jistě, má i kladné stránky. Nevyžívá se v dobovém ageismu, kdy Erben klidně seniorku nazve babou. Jenže negativa převyšují. Vykořisťovatelská cizácká aristokracie je vykreslena jako vysoce lidumilný spolek. Líčení „hodných“ otrokářů je proti tomu slabý čaj. Němcová projevuje vrcholnou neúctu k celým generacím poddaných, jimž panstvo ničilo životy. Ba i k vlastnímu národu, který nemilosrdně sdírala rakouská šlechta.

I Karel Hynek Mácha má něco do sebe. Jeho líčení přírody zaujme nejednoho ekologa. Podstatou celé sbírky Máj je však oslava bezskrupulózního lupiče. Tedy oslava násilí. I jinak je Mácha pochybný. Agresivně rasistický název jedné z jeho novel „Cikáni“, mluví za vše.

Nad dobově zmateným mladíkem ještě můžeme přimhouřit oko. Nikoli však nad letitým profesorem gymnázia. Dílo Aloise Jiráska je plno protiněmeckých stereotypů, které hraničí se šovinismem. Co Němec, to podlý ničema, dalo by se říci bez velkého zjednodušení.

I v Haškovi najdeme světlá místa. Většinou straní utlačovanému lidu. V postavě feldkuráta Katze však vytvořil naprosto ohavnou karikaturu. Podařilo se mu jedním tahem urazit jak katolíky, tak židy. Katze je prostě potřeba ze Švejka vyškrtnout.

Franz Kafka sice neznevažuje rasu ani náboženství, důsledně a s vynalézavou krutostí však znevažuje povolání úředníka. To nezůstalo bez následků. Frustrovaní čeští úředníci se dodnes chovají tak, jak je Kafka zlovolně vylíčil. To je jen stručný výčet. Je nejvyšší čas, aby vláda jmenovala krizový štáb, který se bude zabývat přehodnocením klasické literatury.