Nebyla to náhoda, ale výsledek už několik let trvající krize ve vztazích mezi polskou nacionálně populistickou vládou a Izraelem o interpretaci holocaustu. Z polského pohledu se jednalo o výhradně nacistický zločin, s nímž Poláci a Polsko jako nacisty okupovaná země neměli nic společného.

Nejde ale zdaleka jen o polský problém. Otázky o spoluvině za holocaust si musíme spolu s Poláky klást i my Češi, podobně jako třeba Francouzi a obyvatelé dalších nacisty okupovaných zemí.

Mezi Poláky, Čechy, Francouzi a mnoha dalšími národy nacisty okupované Evropy byla spousta antisemitů. Hodně těch, kteří vítali persekuce židů, na kterých se mohli obohatit či profesně získat. Bylo i mnoho těch, kteří své židovské spoluobčany udávali. A ano, byli i tací, kteří židům i Židům pomáhali, bez ohledu na obrovské riziko. Pravda, někteří si za to brali peníze, ale vlastně i jim čest.

Obecně ale platí, a to i pro nás Čechy, že jsme udělali méně, než jsme udělat mohli. Že ve snaze zachránit „český národ“ jsme české židy hodili přes palubu. Ty, kteří ke všemu ještě mluvili německy, hned dvakrát. Za války a pak i po ní, kdy mnozí z nich byli jako „Němci“ vyhnáni.

Navíc po masarykovské, vůči židům vstřícné první republice tu byla po Mnichovu antisemitská druhá republika, kde perzekuce židů začaly už před nacistickou okupací.

Ano, pachateli holocaustu byli němečtí nacisté, to je třeba stále opakovat a připomínat. Ale pak jsme tu my, Češi, Poláci, Francouzi, kteří jsme udělali méně, než jsme mohli, a někdy i k holocaustu svým předchozím chováním vůči židům přispěli. Ani na to bychom neměli nikdy zapomenout.