V neděli se hrál na Královéhradecku, přesněji v Předměřicích, obci, kde se kdysi kopala i divize, přátelák. Domácí, nyní účastník I. B třídy, si pozvali Stěžery, špičkový mančaft okresního přeboru. Obyčejný zápas, řeklo by se. Jenže nebyl.
Byl totiž jedním z prvních po pauze zaviněné hnusným čínským virem. A bylo to vidět. Kolem hřiště bylo na dvě stě fanoušků, v otevřeném areálu se lehce ztratili. Všichni byli lační na fotbal, na nejkrásnější hru světa.
To stejné platí pro nejvyšší soutěže. Samozřejmě, hned se ozvou hlasy, že se bude hrát bez fanoušků na stadionu. Jasně, to je průšvih. Taková nemilá věc, protože z fotbalu se stala reklama na ticho. Jenže pořád je to lepší, než nehrát vůbec.
Hlavním hybatelem budiž fakt, že zápasy poběží v televizi. V první lize všechny, ve druhé jeden a navíc kluby nabídnou svá utkání příznivcům na internetu.
Aspoň zčásti se tak ukojí hlad po sportu. Je prakticky jisté, že sledovanost bude vysoká. V Německu, kde rozběhli fotbal o víkendu, to tak bylo. Jen v sobotu si zápasy Bundesligy na placeném kanálu Sky naladilo přes pět milionů diváků.
Na toto číslo se v Česku – logicky – nedostaneme, ale druhá statistika je rovněž povzbuzující. Bylo to dvakrát více lidí, než se obvykle na televizi dívá. Navíc je tu i psychologický moment. Lidé si řeknou: Hraje se fotbal, zase bude líp. Proto je dobré ligy rozjet. Je to sice risk, ale ten bývá zisk.