Jeden vidí místo rejdících dětí rejdit zhmotněný covid. Druhý vidí naopak v rejdišti oblepeném červenobílou páskou zhmotněný idiotismus.
Prapůvodně to zapříčinila vláda. nedala jasné rozhodnutí, nechala to na obcích, byť je vyzvala, ať hřiště zavřou. Jako by nechala na krajích, mezi kterými okresy se bude smět jezdit a mezi kterými ne.

Jenže ten problém je tu vláda nevláda. Děti nemohou sportovat, doma skáčou rodičům po hlavách, má se jim vzít jedna z posledních možností pohybu? Proti tomu stojí druhý, stejně oprávněný názor: Děcka nedodržují rozestupy, mačkají se a přelézají. Mají covid bez příznaků, nákaza se z hřiště rozšíří do rodin.

Nejvyšší čas pro návrat krále

Kde je řešení?

Vezměme to tak: Zlomíme si nohu. (Naše společnost si přinejmenším jednu zlomila ošklivě.) Máme dvě možnosti. Buď sneseme sádru a všechny nepříjemnosti s ní spojené: omezení pohybu, bolest, svědění, otrava. Nebo se pokusíme zlomeninu rozchodit. Pajdáme, navštěvujeme mastičkáře a je to pořád horší a horší. Bez sádry to nejde,

Zavřená hřiště jsou součástí sádry.