Zdálo by se, že po 11. září 2001 už nikdo nesedne do dopravního letadla, nikdo si už nekoupí byt, nebo nepořídí kancelář v horních patrech mrakodrapů a mezi muslimy a Západem vypukne nekonečná válka.

To, co se před dvaceti lety odehrálo bylo strašnou ranou. útokem vůči USA, vůči celému Západu. Byl to vražedným úderem do samého srdce vyspělého světa, který přinesl zničení symbolů nejen New Yorku, stál životy třech tisíc nevinných lidí. A z pohledu nás Čechů také útok vůči našemu velkému spojenci.

V plánech islámistických nikoli islámských teroristů mělo být obětí mnohonásobně více, než nakonec bylo. Vedle „dvojčat“ a čtvrti kolem nich měl být zničen Bílý dům, Pentagon, Kapitol. Vzpoura a hrdinství pasažérů na palubě jednoho ze čtyřech unesených letounu ledu United Airlines 93 zřejmě právě zničení Kapitolu, nebo Bílého domu zabránilo.

Válka proti terorismu?

Jedenácté září a asymetrická odplata, která následovala, odplata, která se změnila v dvacetiletou válku v Afghánistánu a zprostředkovaně i v Iráku.

Válka s terorismem se stala realitou, byť ze své definice je vlastně nesprávné. Protože s teroristy se nemá válčit. Mají se především likvidovat, zavírat, mají být vypátráni, zastřeleni, nebo zatčeni, ideálně před tím, než se něčeho dopustí. Lze a má se bojovat proti státům a režimům, které terorismus financují, podporují a uskutečňují. Ale až poté, co selžou jiné druhy tlaku, diplomatický či sankční.

Miniseriál Deníku věnovaný 20 letům od útoku na „dvojčata“ v New Yorku najdete ZDE

Pochopitelná, ale z dnešního pohledu nepřiměřená a proto nejméně částečně chybná reakce USA a Západu, především Američany, ale i nás vyčerpala více, než by bylo záhodno. 

Ale pravdou také je, že 11.září se nepodařilo zopakovat. Že všechny podobné pokusy byly dvě desetiletí úspěšně mařeny, byť bilance obětí terorismu je za dvacet let i tak tragická, dlouhá a krvavá.

Nejvíce obětí terorismu je mezi samotnými muslimy. Nejhorší kapitolou dvacet let boje s terorismem byla existence Islámského státu, který se nakonec podařilo spojenými silami Západu i muslimských zemí porazit a zničit. A pokud lze o válce jako prostředku proti terorismu pochybovat, v tomto případě byla naopak zcela na místě.

Žijeme dál své životy 

Přes dlouhý a nekončící boj s terorismem, který se odehrává nejčastěji v ústředích tajných služeb, policejních služebnách, ale vlastně i při každé kontrole vstupu do letadel, budov, v ulicích měst plných policejních kamer, se podstata našeho svobodného světa nezměnila. Nenechali jsme se vehnat do války proti islámu a islámský svět jako celek není ve válce s námi.

Náš způsob života, podstatné prvky naší svobody a demokracie se nezměnily. Ano, možná jsme ztratili určitou bezstarostnost. 

Ale ruku na srdce, je možné ji ve světě plném jaderných zbraní umožňujících během několika minut zničit celé lidstvo vůbec mít? A je to vůbec správně? Nehledě na teroristy a jejich záměry je tu mnoho jiných hrozeb, od zmíněné jaderné, přes globální oteplování, agresivní režimy, ohrožující své okolí, nelidské ideologie, nepředvídatelné pandemie…

Jedenácté září bylo důležitým milníkem, ale nebylo zlomem v lidských dějinách, ani dějinách Západu. Jen další ranou, dalším problémem, s kterým se jako lidstvo musíme vyrovnat.

A dál létat letadly, bavit s muslimy a jezdit do Egypta, nebo Tuniska k moři, dál stavět a kupovat si kanceláře a byty ve výškových domech, protože ten výhled na svět kolem vás je z nich nádherný. Dál chodit do hudebních klubů, jezdit vlaky, chodit na tržiště, abych vyjmenoval jen několik míst, kde už teroristé za dvacet let útočili a zabíjeli. 

Jde o to, prostě se nenechat připravit o naše životy a nežít je ve stálém strachu. Tím nad teroristy, usilujícími o opak, vítězíme. Všichni společně a každý jeden z nás.