Jsem čínský drak. Tedy přesněji – drak z Číny, v Číně vyrobený. Nikoli pravý čínský drak, symbol dobra, síly a života, drak, kterému je na dalekém Východě zasvěceno všechno možné. Já se podobám spíš duhovému rogalu s třásněmi, které se mi teď třepotají po stranách.

Vznáším se opravdu vysoko, najednou vidím kus světa – hned pod sebou stánek u silnice, kde mě zakoupili, za lesem město s činžáky a fabrikami. Země se mi odsud zdá skutečně alespoň zaoblená, když ne rovnou kulatá.

Kolem mě se vznášejí další přátelé – orel, motýl a Spiderman. Všichni čtyři se pohupujeme vysoko a těšíme se z příhodného větru. Všichni jsme svými šňůrami spjati s mladými rodinami dole na louce. Orla, motýla a mě řídí nejspíš tatínkové, Spidermana asi maminka. Děti pobíhají kolem, honí se se dvěma psy, a i přes svist větru je slyšet jejich povykování. Slunce se pomalu chýlí k dalekému západu, ale východní vítr s podvečerem neslábne.

Za zády náhle slyším zvuk motoru, který zesiluje. Slyšíme ho všichni, ale nemůžeme se hnout, pořád se jen kolíbáme na místě jako tvrdá Y, obzvlášť u Spidermana to vypadá blbě. Pak se mezi orlem a motýlem prožene vyhlídkové letadlo, které jde na přistání. Orel udělá ve vzdušném víru pár přemetů, jako kdyby stíhal kořist, ale cítí, že si před ostatními spíš uřízl ostudu.

Uplyne sotva deset minut a u tatínka mé rodiny, která je nejblíž silnici, zastaví policejní auto. Jeden z policistů vystoupí a hovoří s tatínkem. Když k nim přijde i maminka, z auta vystoupí ještě policistka. Potom zajedou i za rodinami orla, motýla a Spidermana.

Cítím, jak se vracím k zemi, která se zplošťuje. Už nevidím město za lesem a dál. Pomalu klesají i moji druhové. Vítr je níž mnohem slabší, s blížící se zemí slyším, jak se tatínek s maminkou dohadují, děti začínají kňourat a psi poblafují na policisty. A potom už ležím ve tmě kufru auta, kam ke mně doléhají střídavě vyčítavé hlasy a hity z rádia. Se svými přáteli jsem se ani nerozloučil.