Nasadit proti hrubé síle houkadla a pepřový sprej? Dát za každou cenu přednost novému životu, byť na jeho začátku bylo ponížení a násilí? Když jsem poprvé četla slova kardinála Dominika Duky, zatmělo se mi před očima a říkala jsem si, že to snad ani šéf českých katolíků nemůže myslet vážně.

Luboš Palata
Hitler byl Žid. To musí být pravda, řekl to přece Lavrov

Pak jsem se ale zamyslela nad poslední větou jeho blogu, která zní: „Prosím jen o nestranné přečtení textu a jeho reflexi.“ Zkusila jsem to. Duka nehájí zvěrstva, která ruští vojáci páchají. Říká, že „příslušník ozbrojených sil je často obětí těch nejsilnějších emocí a vášní, kdy hrůza z boje, strach a nenávist ho přivádí doopravdy až k úrovni jakéhosi amoku“. Nevěřící člověk zřejmě na podobné úvahy slyšet nebude. Válečný zločinec je v jeho očích sprostý vrah.

Kněz to ale asi vidí jinak, protože pochopení a odpuštění je pro něj základní axiom. Byť Dukova slova odsoudili vlivní katolíci, jako jsou Tomáš Halík nebo Tomáš Petráček, vítám kardinálova slova coby příspěvek do emocemi nabité diskuse. Ačkoliv nesouhlasím s jeho zpochybňováním aplikace pilulek po v případě znásilnění, dokážu pochopit kněžskou ochranu práva na život.

Luboš Palata
Třetí měsíc války. Kdo to vydrží déle

Osobně jsem si jista, že jakkoli jsou ruští vrazi v uniformách vysíláni na Ukrajinu, aby ji „osvobodili od nacismu“, jejich zločiny budou potrestány. S takovou zátěží svědomí nemohou žít ani umřít v pokoji. A nejvíc se to týká těch, kteří jim velí. Jak správně Dominik Duka píše: „V případě bojů nejen na Ukrajině, ale i v jiných vojenských zásazích v současném světě by měla být kladena zodpovědnost za tyto činy i vedení armády a konkrétnímu veliteli jednotlivých vojáků, což se často nečiní.“