Tomáš Klus, Vojtěch Dyk a řada dalších osobností vyzvala v otevřeném dopise českou vládu, aby se zasadila o příměří v Gaze a pomohla řešit tamní humanitární krizi. Jsou hlasití, neodbytní, naléhaví. Je správné, že se do toho pletou a zatěžují tím veřejnost? Otázka, zda se mají umělci vyjadřovat i jinak než jen svým dílem, je téma, na něž má nejen skoro každý svůj názor, ale je také v různých epochách nasvíceno s jinou mírou intenzity. Ne vždy jde totiž o život nebo jednoznačný příklon k dobru či zlu.

Luboš Palata
NATO nesplnilo svůj úkol. Neodradilo Rusko od agrese

Spisovatel a dramatik Karel Čapek patřil v poklidném meziválečném období do úzkého okruhu přátel prezidenta Osvoboditele. S Tomášem Garriguem Masarykem se pravidelně stýkal a také sepsal legendární Hovory s T.G.M. Dnes bychom řekli poněkud servilní povídání s osobností, kterou obdivoval a nepokrytě ji vnímal jako zakladatele a stvořitele samostatného československého státu. Avšak když začal přicházet mráz z Berlína, statečně se postavil na stranu demokracie. Jeho bratr Josef za odpor k nacismu zaplatil životem v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Nebyl sám. Během heydrichiády byl popraven spisovatel Vladislav Vančura, ve věznici Plötzensee v Berlíně  byl oběšen novinář a spisovatel Julius Fučík, při pochodu smrti zahynul Karel Poláček, v koncentráku zemřel skladatel Karel Hašler.

Desítky stránek pak byly popsány nadšením levicové kulturní fronty pro socialistické světlé zítřky i vystřízlivěním mnohých z nich. Za všechny stačí vyslovit jediné jméno: Pavel Kohout.

Čas mlčení, čas burcování

Když přišel listopad 1989, byli to právě herci, kteří společně se studenty pozvedli prapor něžné revoluce a postavili se na stranu budoucnosti. Zpočátku se jich nikdo neptal: A co jste dělali těch dvacet let po srpnové okupaci? Točili jste, hráli jste v podprůměrných kusech, nebo jste se kariéry vzdali a postavili se statečně proti režimu? Moudrý odstup, neboť kdo z polistopadových „hrdinů“ má právo klást podobné otázky? Musel se rozhodovat a řešit existenční i existenciální životní drama?

Po obnovení demokratického státu nastala nová éra a vyvstala nová dilemata. Mají se kumštýři vyslovovat k politickému dění, fandit jedněm a ostouzet druhé? Pokud mají silný názor, jak ho mají prezentovat? Když úspěšná filmařka Daria Kashcheeva při udílení Českých lvů místo nudného proslovu hovořila o (ne)podpoře žen v uměleckých profesích, režisér přenosu ji utnul. Prý z časových důvodů, byť jiní ocenění byli na pódiu déle, avšak vedli řeči v očekávaných obsahových intencích. Kashcheeva schytala kritiku za to, že zneužila přímý přenos ke své exhibici. Přestože mluvila o jednom z kruciálních témat současnosti.

Jan Klička
Reforma penzí nepomůže ani neuškodí. Náraz do zdi se blíží

A co teprve Tomáš a Tamara Klusovi, Vojtěch Dyk, Jan Cina či Barbora Poláková, kteří při vyhlašování hudebních cen Anděl rozvinuli plakát s nápisem Artists for Ceasefire neboli Umělci za příměří, jímž chtěli vyjádřit svůj soucit s trpícím obyvatelstvem Gazy? Dostali pořádnou čočku. Ať zpívají, hrají, ale proč se pletou do konfliktu na Blízkém východě? Jak k tomu přijdou koncesionářští poplatníci, kteří chtějí v sobotu večer zábavu s brambůrkami a na nějaké Palestince nejsou ale vůbec zvědaví?

Česko a Taylor Swift

Tomáš Klus v podcastu Jiný pohled Kateřiny Perknerové tvrdí: „Já nejsem má kariéra. Jsem občan Tomáš Klus a především občan planety Země. Snažím se hájit ideály nenásilí a schopnosti žít s každou živou bytostí v sounáležitosti.“ Myslím, že spousta občanů České republiky si řekne – A co je nám do toho? Ať to hlásá na sociálních sítích, ale nás s tím neotravuje. Jenže Klus zároveň říká, že „sláva je světlo, kterým můžete svítit na věci, které to potřebují“. Podle něj je to běžná praxe všude v zahraničí.

Ve Spojených státech je běžné, že se slavné osobnosti vyjadřují ke společenskému dění. Republikáni Donalda Trumpa mají hrůzu, že ikonická zpěvačka Taylor Swift podpoří Joea Bidena. Její vliv je skutečně tak velký, že by mohla prezidentské volby ovlivnit. V Česku podobná přímá úměra neplatí. Vybavuji si vyprávění Marka Ebena o návštěvě Michaela Douglase na karlovarském filmovém festivalu. Seděli v restauraci, deset minut, čtvrt hodiny a nic. Poté se k jejich stolu odvážil jeden fanoušek a chtěl podpis. Po Ebenovi. Douglas se smál a řekl, že v Americe by nepřipadalo v úvahu, aby si v klidu na veřejnosti vypil kávu.

Češi mají v povaze jistý skepticismus, a když potkají hvězdu, tak než aby omdleli nadšením, spíš utrousí, že má velký zadek nebo křivější nos než v televizi. Za to jsem ráda. Herci nebo zpěváci nejsou bytosti z jiného světa.

Martin Komárek
Dezinformace o zmrtvýchvstání Ježíše

Proto se mohou a mají vyjadřovat k věcem veřejným. A to s vědomím, že právě díky jejich obecné známosti to bude mít mnohem větší dosah. Slouží-li za peníze, musejí počítat s tím, že budou odsouzeni jako nájemní šašci, kteří jdou s každým, kdo zaplatí. Pokud to mají nastaveno jako Klus, tedy že nepřemýšlí, co jim to vynese, nebo spíš nevynese, je to úplně v pořádku.

„Když slýchávám rady typu ševče, drž se svého kopyta, hluboce s tím nesouhlasím. Nebo by měl pekař jenom péct a mluvit výhradně o pečení? Každý občan má právo prezentovat svůj názor, na to bychom neměli rezignovat,“ míní Tomáš Klus a já s ním souzním.