„Milí spoluobčané, jsem rád, že tu mohu být po téměř třiceti letech, kdy jsem tu vystoupil po boku Václava Havla, opět s vámi,“ připomene Miloš Zeman svoji účast na pódiu na Letné v listopadu 1989, kde zaujal požadavkem svobodných voleb.

„Myslím, že bychom si nejen Havla, ale i mnohé další, kteří se zasloužili o to, abychom tu měli svobodu a demokracii, abychom patřili opět do vyspělého západního světa, měli s úctou připomenout a poděkovat jim. Proto bych vás požádal o minutu ticha, kterou bychom si uctili Václava Havla i další odvážné lidi naší předlistopadové historie, bez nichž bychom tady dnes neměli co slavit.“ Milion lidí se nadechne a ztichne. A po minutě bezhlesí se ozve potlesk, nejdřív malý, ale postupně sílící.

„Máme různé názory, různé pohledy, volíme různé politické strany. Ale všichni se dokážeme shodnout na tom, že svoboda a demokracie a nezávislost, kterou jsme znovu získali před třiceti lety, jsou velké, ba největší hodnoty, jež si zasluhují naši úctu. Hodnoty, které jsme společně připraveni dodržovat a hájit. Já jako prezident této země vám mohu slíbit, že tak budu činit.“

Když těmito slovy Zeman svůj projev na Letné ukončí, čeká ho další potlesk. I mnoha lidem, kteří sem původně přišli s protizemanovskými transparenty, se uleví. A jsou vlastně rádi, že Miloš Zeman, i jejich prezident, něco takového dokázal říci. A alespoň v této chvíli mu to uvěří, a někteří si dokonce v duchu řeknou, jestli mu doteď nekřivdili.

Zemanovi tleská i většina politiků a občanských aktivistů na tribuně. Zatleská mu i Mikuláš Minář, který si znovu bere slovo. „A teď bych rád předal slovo premiérovi České republiky Andreji Babišovi.“

„Vážení spoluobčané, já jsem tady na Letné v listopadu 1989 nebyl. Ale i já si vážím hodnot, za které se tehdy demonstrovalo, i já pokládám 17. listopad 1989 za největší kladný předěl v našich novodobých dějinách…“

Vyjděmě před své hradby

Ano, to všechno se zdá dnes jako sen. Jako sen v nynější situaci neuskutečnitelný. A přesto by to tak přece mělo být. 17. listopadu 2019 by se už nemělo opakovat to trapné ticho kolem připomínky 21. srpna 1968. K pamětní desce u rozhlasu přišli jen předsedové obou sněmoven parlamentu, ale ani premiér, ani prezident, ani jediný ministr.

Prezident Miloš Zeman poslal věnec, Andrej Babiš a Jiří Ovčáček dali pár vět na svůj Twitter. Nebylo to přitom tak, že by si Babiš a Zeman nedokázali najít čas. Babiš byl v Praze. I Zeman, který druhý den zvládl cestu a vystoupení v Českých Budějovicích na Zemi živitelce, by položení věnce a pár slov u rozhlasu také zvládl. Přitom to, alespoň na základě veřejných výstupů obou vrcholných představitelů, nebylo tak, že by měli s připomínkou 21. srpna nějaký problém.

Věty z Babišova Twitteru – „Vážím si těch, kteří se okupaci i následné normalizaci postavili. Musíme o té době mluvit, připomínat si ji a vážit si demokracie a svobody, kterou máme dnes“ – mohly klidně zaznít i na „protibabišovské“ demonstraci na Václaváku. Velká část lidí, kteří tam 21. srpna byli, by je sice Babišovi asi příliš nevěřila, ale obávám se, že většina je ani nezná a vlastně je ani nechce číst.

Na straně Babišových a Zemanových příznivců je to obdobné. Přestáváme se poslouchat, přestáváme vnímat jeden druhého, zavíráme se do svých bublin, z nichž se stávají pevnosti. Zkusme na obou stranách vyjít před hradby, naslouchat si, najít to, co nás stále ještě spojuje. Máme štěstí, situace v Česku ještě nepřekročila hranici, odkud není cesta zpátky. Máme štěstí, že stále máme plnou demokracii, nezávislé soudy, svobodná média.

17. listopad je stále svátek svobody. Nás všech. Oslavme ho společně.