Dělicí čára i třicet let po listopadu 1989 prochází místy, kde byla od konce čtyřicátých let železná opona mezi demokratickým Západem a komunistickou totalitou Východu. Toto rozdělení na chudé a bohaté Evropany je i dnes základem velké části nedorozumění, která mezi námi občany Unie panují.

A pokud se toto rozdělení nepodaří odstranit, může vést až k rozpadu EU. Ne proto, že bychom odešli my, chudí Evropané, ale proto, že z ní odejdou kvůli nám ti bohatí.

Na západ od našich hranic se totiž říká velmi nahlas, že klíčovým důvodem, proč Velká Británie odchází z Evropské unie, je příliš velký příliv nás, chudých Východoevropanů po otevření tamního pracovního trhu. Hned po našem vstupu do Unie v roce 2004. Nikdo totiž nepočítal s tím, že i po patnácti letech od rozšíření EU budeme natolik chudí, že se nám vyplatí masově se stěhovat za prací do Británie.

A protože si tady v Česku lidé někdy myslí (a čeští politici tvrdí), že se to Čechů netýká, pak vězte, že v Británii je dnes na sto tisíc českých občanů. To je srovnatelné s největší emigrační vlnou z Česka po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. S tím rozdílem, že tehdy se stovka tisíc Čechů rozletěla po celém světě, kdežto nyní směřovali do jedné země.

Další desítky tisíc Čechů pracují v Německu a Rakousku, které pracovní trhy otevřely až v roce 2011, což se z pohledu problémů Británie ukazuje jako prozřetelné.Není to přitom tak, že by Česku členství v Evropské unii ekonomicky nepomohlo. Vedle dnes už téměř bilionu korun, které jsme za těch patnáct let dostali od bohatších zemí Unie (otázkou je, za co jsme je utratili), rostla i česká ekonomika.

V tomto roce se Česká republika dostala na devadesát procent průměru ekonomické výkonnosti Evropské unie. Na dohled takovým státům, jako je Itálie, Francie či tak vyspělé mimoevropské zemi jakou je Japonsko. Přeskočili jsme Kypr, Portugalsko, Řecko či Slovinsko.

Bohaté firmy, chudí lidé

Jenže co je to platné, když pokud jde o mzdy, tak na 90 procentech průměru Unie zdaleka nejsme. Mezi českými a francouzskými nebo italskými platy je propast. A rozdíl platů mezi Německem a Českem zdaleka neodpovídá poměru výkonnosti ekonomik, který je 123 : 90. Jsme asi tak na třetině západoevropských platů za srovnatelnou práci. Své by o tom mohli vyprávět lidé v mladoboleslavské VW Škoda, kteří se mohou srovnávat s německými kolegy. A to jsou mezi Čechy se svými platy šlechta.

Za to, že bereme tak málo, nemůže Unie. Ta se to léta pokouší změnit, ale státy jako Česko vždy vetují snahy o celounijní minimální mzdu, srovnatelné platy kamionistů a podobně. Za to, že jsme tak mizerně placeni, mohou čeští politici. Politici mohou za to, že mizerně platí stát, takže lidé jsou vděčni za o něco lépe, ale pořád mizerně placenou práci u soukromníků.

Tvrdě se zdaňují zaměstnanci, ale málo daní firmy, z nichž velká část navíc utíká do daňových rájů, vyváží zisky a v Česku nenechává nic. Vláda může za to, že při nulové nezaměstnanosti stále kvete zločinný „švarc systém“. Naší „bídě“ pomohla i národní banka, která uměle srazila kurz koruny, a ta se z toho dodnes nevzpamatovala.

Jsme chudí Evropané. Ale abychom byli bohatí, v tom nám EU moc nepomůže. To musíme my sami. Pro začátek by stačilo nenechat tu vládnout miliardáře.