Svátek sv. Václava se oficiálně od svého obnovení jmenuje „Den české státnosti“ a tím, že se váže ke dni zavraždění patrona Česka, českého národního světce svatého Václava, posouvá naši oslavovanou státnost do desátého století. Našemu státu tak dává kontinuitu delší než tisíc let, což je důvod k hrdosti a oslavě.

Navázaností na tradiční katolický církevní svátek sv. Václava má ale mezi většinou Čechů hlavně náboženský rozměr. A i národní pouť do Staré Boleslavi jako by tento rozměr svátku české státnosti potvrzovala. Nic na tom nemění ani pravidelná účast prezidentů, minulých i současných, na obřadech ve Staré Boleslavi. Vzhledem k minoritnímu zastoupení katolíků v české společnosti, kdy navíc jejich početnější a aktivnější část na Moravě pokládá za „svůj“ hlavní svátek cyrilomedodějskou pouť na Velehrad, je to velká škoda.

Přesah do dneška

Svatováclavská tradice je totiž něco, co pomohlo formovat základní ideu českého státu, co předznamenalo jeho místo v rámci západní Evropy a co má i pro dnešní podobu a fungování naší společnosti zásadní význam. Tento význam v posledních letech, s neradostnými ději uvnitř naší společnosti, výrazně stoupá.

Prvním odkazem je svatý Václav jako symbol svornosti českého národa. Byť v roce 935, nebo jak uvádějí starší prameny 929, se stal kníže Václav obětí bratrovraždy, dokázala jeho mučednická smrt a na ní vystavěná tradice spojit rozdělený národ.

Jeho vrah a nástupce kníže Boleslav právě na Václavovi dobudoval základy českého státu. Václavův kult dokázal Čechy spojovat i v daleko pozdějších dobách. Dokázal překonat i nesváry mezi českými katolíky a masarykovskou „husitskou“ a sekulární demokracií, když se celonárodní oslavy svatováclavského milénia v roce 1929 staly potvrzením obnovené jednoty Čechů.

Přispěl k tomu i sám Tomáš Garrique Masaryk, který se oslav milénia aktivně účastnil. A ve svém tehdejším projevu pronesl zásadní poselství, které by nemělo překrýt ani pozdější zneužití svatého Václava jako symbolu kolaborace nacisty. „Svatý Václav byl knížetem míru, ale statečně hájil přemyslovského státu a uhájil jej. Jeho političtí odpůrci museli pokračovat v jeho politice.“ I pro dnešní dny pak platí další zásadní pasáž Masarykovy řeči: „Život a smrt svatého Václava nás učí, že zdravý život národa spočívá ve vzdělanosti a mravnosti, na mravnosti posvěcené pravou zbožností. Státy se udržují jen duchovním a fyzickým zdravím národa.“

Svatý Václav, ne Miloš

V dnešní době, kdy se jakoby kolo dějin obrací zpět, od hodnot pravdy a lásky, od odpovědnosti k někdy až nestoudnému zneužívání moci mocnými, je tu ještě jeden velký odkaz svatováclavské tradice z časů minulých. Je jím symbol svatého Václava jako aktuálnímu panovníkovi nadřazeného, „věčného vládce“, kterým ho vyhlásil sám největší panovník na českém trůně císař a král Karel IV.

V panice, která vznikla u mnoha Čechů během migrační krize, se mnozí začali dovolávat křesťanských základů naší civilizace. Kéž by dnes, kdy děs z pohromy pominul, se dokázali nad tímto základem zamyslet. Základem, který nám říká, že nad světskou mocí je moc vyšší, že mravnost a víra je nad zlobou i zvůlí vládců. A vzpomenout slova Masaryka, který Čechy vyzýval: „Ježíš, ne Caesar!“