A aby té kultury nebylo málo, český prezident Miloš Zeman vyrazil zase po čase do ciziny, konkrétně do Srbska, kde slíbil státní vyznamenání režisérovi Emiru Kusturicovi. Ten je sice společně s Milošem Formanem a Agnieszkou Hollandovou suverénně nejvýznamnějším absolventem pražské FAMU, ale taky v posledních letech točí jeden podivný propagandistický film za druhým a jemně řečeno leští kliky ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi.

Hýčkáme si své mýty

Oba případy mají zdánlivě pramálo společného. Ale dokonale se na nich ukazuje jedna nepěkná vlastnost Čechů: neumíme si poradit  s tím, že svět není černobílý a jeden člověk může udělat zároveň dobrou věc a něco špatného.

Ve 20. století, ideologicky velmi komplikovaném a zvlášť v prostoru střední Evropy, kudy se dějiny hnaly a plenily, přitom takových lidí působila a dodnes působí spousta.

Reakce pak je vždy jediná, protože je jednoduchá. Namísto toho, abychom se s tím snažili srovnat, čelit té komplikovanosti, raději podobné symboly zničíme. Možná  si nalháváme, že se tím hlásíme  k lepšímu světu. Pravda je ale  taková, že ve skutečnosti si jen ulehčujeme vědomí a vlastně  i svědomí.

Je to taktika, jak pokračovat v důsledném pěstování mýtu svatých Čechů, kterým neustále někdo ubližuje. Trpěli jsme za Rakouska, pak nás zabralo Německo, po něm přišli Rusáci a teď nám svobodu bere Brusel a migranti.

Zákopová válka

Ale to jsme zbytečně odběhli. Boření soch a pálení symbolů je standardní a mnohdy legitimní nástroj. Jistě nikdo nechce nikde potkat památník Adolfa Hitlera, stavba velebící třeba Rudé Khmery by také neměla nikde projít, stejně jako třeba plaketa velebící rwandskou genocidu.

Podle tábora hájícího svržení Koněvovy sochy je Koněv představitelem podobného zločinného režimu (a nikdy neudělal nic dobrého), podle druhých jen takřka sám vyhnal nacisty z Prahy (a nikdy neudělal nic zlého). Pravdu zjevně nemá ani jeden ze znesvářených táborů. Přesto se právě za svou verzi historické pravdy oba tábory bijí všemi možnými prostředky.

Problém však je, že to celé je zcela zbytečná válka. Protože jde  o válku zákopovou. Neexistuje argument, který by byť jednoho člena druhého tábora přesvědčil o jeho pomýlení. Neexistuje tedy ani diskuse. Jen se střílejí šrapnely a čeká se, kdo dřív kapituluje. A podobné nediskuse bohužel zaplevelily celý veřejný prostor. Tak to zkrátka dneska chodí. Mnohým to vyhovuje, proto to také přiživují.

Koněve, nekomplikuj nám to

Ale zpět ke Koněvovi. Ta socha by měla zůstat stát opatřená co nejkomplexnější popiskou a mělo by  k ní chodit co nejvíc lidí. Rodiny  s dětmi. Ne proto, aby se dojímaly nad tím, jak nám Koněv ublížil nebo jak nás zachránil. Ale měly by se bavit o problematice, kterou ta socha představuje. Jen tak děti pochopí dějiny v jejich složitosti, což se bohužel mnoha předchozím generacím nepodařilo.

Konec idealismu a naivity. Na to náš národ asi ještě nemá. Takže proto platí, že Koněv musí pryč, aby nám zbytečně nekomplikoval jednoduchost, s níž chceme sami sebe, svou zemi a její dějiny chápat.