Nic z předestřených lokálních témat totiž nemá razanci bezprizorních dětí, které prožily válečné hrůzy, chemické útoky a přišly o rodiče. Aktuální debata, kterou odstartovala lidovecká europoslankyně Michaela Šojdrová svým návrhem na přijetí padesáti z nich, má řadu rovin. Před závorku je třeba vytknout, že migrační vlna je reálná záležitost, stejně jako to, že ji Evropa nezvládla.

Pašerákům bobtnají konta, přijímající státy vydávají na běžence miliardové částky na dávkách, přičemž ne všude se integrace daří, jak dokazuje třeba vídeňská učitelka Susanne Wiesingerová ve své knize o poměrech ve čtvrti Favoriten. Přistěhovalci tam podle ní ničí výuku a převracejí dosavadní zažité poměry.

Evropa procitla

Po dvou letech přešlapování a snění o kvótách se evropští lídři probrali a začali hovořit o reálných plánech, například intenzivní spolupráci s africkými státy nebo aktivní ochraně vnějších unijních hranic. Po získání důvěry se do této celoevropské diskuse intenzivně zapojil premiér Andrej Babiš. Od původně poměrně liberálního stanoviska, které sice bylo proti povinnému přerozdělovacímu mechanismu, ale mělo daleko k postoji „ani jediný migrant“, přešel do zemanovského tábora, který za každým člověkem tmavé pleti a islámského vyznání vidí potenciálního teroristu.

Ve svém tažení, které je většinové české populaci sympatické, to občas přepískne, jako naposledy v odsouzení pohraniční evropské stráže Frontex. Na počátku týdne uvedl, že nemá smysl ji dál posilovat, aby na summitu v Salcburku přitakal kolegům, že je třeba ji rozšířit. I na tomto příkladu je vidět, že Babišovi chybí korektiv v podobě respektovaného ministra zahraničí, který by mu minimálně naznačil, kudy cesta vede, a kde je naopak slepá ulička.

Šéfdiplomat s politickým renomé by českému předsedovi vlády možná také poradil, že jeho fascinace Viktorem Orbánem není úplně namístě. Orbán myslí především na svou kariéru a té je ochoten podřídit všechno, včetně osekání svobody slova, nezávislosti médií či soudů. To v Bruselu není sexy – a nemělo by být ani v Praze. Kdyby měl Andrej Babiš dobrého rádce, mohl bez potíží zvládnout kauzu padesáti sirotků ze Sýrie. Je totiž nade vší pochybnost, že Česká republika by je nejen přijmout zvládla, ale i měla.

Nemá to nic společného s masovou uprchlickou vlnou, právem na azyl, natož s českými dětmi v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Zhruba 300 nezletilých cizinců bez doprovodu (to je oficiální název) trpí v řeckém táboře Moria. Desítky z nich se pokusily o sebevraždu. Nabídnout jim útočiště není politické, ale lidské gesto.

Bez politiků to šlo

Samozřejmě mělo jít o akci, která se neotevírá v horké fázi volební kampaně. Jak připomněl Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům, Česko v 90. letech minulého století bez humbuku poskytlo domov tisícům balkánských běženců. Vše šlo podle pravidel a hladce, asi proto, že tehdy se do toho politici nepletli. Procedura přijímání dětských uprchlíků bez rodiny není jednoduchá, ale ČR s ní zkušenosti má.

Pochopitelně můžeme teoretizovat o tom, zda by nebylo lepší vracet děti do jejich přirozeného prostředí a nevláčet je tam a zpět, aniž by znaly naši řeč a zvyky. Nebo o tom, že je prozíravější posílat peníze na obnovu zničené Sýrie.

Pokud však máme na dosah zoufalé lidské bytosti, kterým není patnáct a už zažily hrůzy, jaké si nedovedeme představit, nemáme žvanit, ale konat. Dobrých lidí s otevřenými dveřmi je u nás dost.