Nic proti tomu, kus pravdy v tom jistě bude. Přinejmenším pro samotné sportovce, kteří se v olympijských vesnicích, jak známo, druží se značnou vehemencí. Informace o tom, kolik bylo rozdáno kondomů, už ke hrám patří stejně nezbytně jako pět kruhů.

Buďme ale upřímní. Zatímco pánové a dámy z MOV umanutě zdůrazňují apolitičnost her, dnes a denně jsme přesvědčování o opaku. Napadá vás jiná událost (s výjimkou válečného konfliktu), při níž je tak zdůrazňováno soupeření národů a vypjatý nacionalismus?

Doping? Nejde jen o Rusko

Dnešní olympiády jsou otevřené politické demonstrace. Vždyť co jiného je ruská dopingová kauza, než výsledek snahy Putina a spol. vybojovat si mezinárodní prestiž na sportovním poli za každou cenu? Doping přitom zdaleka není jen problém Ruska.

Jinde snad umí zahlazovat stopy sofistikovaněji, jinak je to ale podobné. Zatímco miliony diváků po celém světě se kochají pohledem na „své“ hrdiny, jak to nandávají zlotřilým cizákům, političtí lídři si pořádáním olympiád hojí nejrůznější komplexy.

Utrácejí miliardy dolarů, jejichž návratnost je přinejmenším pochybná. Peking, Soči, Rio – tam všude se dnes rozpadají nikým neužívané megastavby coby oprýskané pomníky ušlechtilé olympijské myšlenky. Že by se nenašly přínosnější způsoby utrácení peněz?   

Zimní hry v Pchjongčchangu se drží v poměrně rozumných proporcích, v čemž jdou proti trendu poslední dekády. Mají ale jiný problém – po zuby ozbrojení vojáci na blízké hranici s KLDR odkazují řeči o „apolitickém svátku mezinárodní harmonie“ do patřičných mezí.

Peníze versus ideály

Skoro se zdá, že olympijské hry jsou dnes přežitek dávno minulých dob. Jenže se zároveň (či spíš především) jedná o nebývalou továrnu na peníze. O to úsměvnější je, jak se to MOV snaží maskovat řečmi o porozumění mezi národy.

Ve skutečnosti jde prostě o zisk. Na tom v principu není nic špatného, kdyby však olympijští bafuňáři tak křečovitě nezdůrazňovali, že v jejich případě jde i o vyšší cíle.

V tomto světle je poučná epizoda s NHL. Zámořská hokejová liga od roku 1998 pouštěla na hry své největší hvězdy. Hokejový turnaj se rázem stal největší olympijskou atrakcí. NHL (tedy de facto majitelé klubů) z toho ale prakticky nic neměla.

Před Pchjongčchangem se tedy vedení ligy pokusilo s MOV domluvit jako obchodník s obchodníkem. My vám poskytneme náš nejcennější kapitál, tedy hráče, vy díky tomu vyděláte. Co kdybyste nám to nějak kompenzovali a pustili nás (například) alespoň k části vysílacích práv?

Pánové z MOV se ale zatvářili jako filozof, který v baru vymýšlí blahodárnou reformu lidstva, a najednou po něm drze chtějí účet. K dohodě nedošlo, hráči NHL na hry nejeli a vlastníci klubů jsou za zlé kapitalisty. Přitom se ale jen pohybovali v reálném světě. Ne v tom hezoučkém olympijském…