Slovensko je jen pětimilionová země. Stát, se kterým máme nejkratší hranici ze všech sousedů, také v objemu obchodů je už Slovensko dávno za Německem, ale dnes už i za Polskem a Čínou. A také, pokud jde o počet cizinců žijících v Česku, jsou dnes Slováci na druhém místě až za Ukrajinci. Ale málo platné, je to stále naše zrcadlo.

TŘI HODNĚ SLABÍ PREZIDENTI

Důvod, proč řešit kdo vyhraje, či nevyhraje slovenské prezidentské volby, byl v minulosti až donedávna jen jeden. Vladimír Mečiar. Mečiar jako autoritářský premiér stáhl Slovensko do černé díry Evropy, což bylo nejen z pohledu Česka skutečně děsivé. Mít na hranicích obdobu Miloševičovy Jugoslávie nebo Lukašenkova Běloruska, to byl ze všech možných hledisek pro Česko katastrofický scénář. Ono už stačilo, že Slovensko nebylo spolu s námi, Poláky a Maďary kvůli Mečiarovi přijato před dvaceti lety do NATO a bylo vyřazeno i z kandidátské listiny Evropské unie.

Mečiar nevyhrál v roce 1998 parlamentní volby natolik, aby se udržel v premiérském křesle (v něm byl poslední měsíce i zastupujícím prezidentem). Ale stále zůstával velmi populární a v roce 1999 i 2004 postoupil do finálové dvojky přímých voleb hlavy státu. V roce 2004 to byla pro protimečiarovské voliče v druhém kole volba obzvlášť těžká, protože si mohli vybírat jen mezi Mečiarem a jeho pravou rukou z dob „temna“ Ivanem Gašparovičem.

Odhlédnuto od Mečiara, byli ti, kteří byli přímo zvoleni do prezidentského úřadu, dost děsní prezidenti. Poslední komunistický předseda Slovenské národní rady Rudolf Schuster ani Ivan Gašparovič nebyli žádným důvodem k hrdosti. Schuster za pět let a Gašparovič ani za deset však nic zásadního nepokazili. Snad jen kromě vkusu a pocitu, že po nich může sedět na slovenském prezidentském křesle skoro kdokoli.

Zvlášť u Gašparovičovy druhé volby v roce 2009, kdy proti němu stála ve finále Iveta Radičová, intelektuálně ho překračující o kosmické délky, výsledku těžko kdo rozuměl. Snad kromě zdůvodnění, že Slovensko na ženu-prezidentku ještě nedozrálo. Bídě slovenských hlav státu nepomohl ani první, ještě parlamentem volený prezident Michal Kováč. Ten se sice dokázal alespoň postavit Mečiarovi, ale jeho pozdně nalezená osobní odvaha byla téměř jediné, čím Slovensko obohatil.

DÍVAT SE NA VÝCHOD A SNÍT

První slovenský prezident, který skutečně vyvolal v Česku oprávněný pozitivní zájem, byl Andrej Kiska. Až skoro havlovsky naladěný, přicházející z oblasti mimo politiku, se silným příběhem napraveného milionáře, který se dal na charitu.

V Česku, kde skoro polovina obyvatelstva upadla do deprese z volby Miloše Zemana, který dělal všechno proto, aby deprese odpůrců posiloval, byl Kiska vzdálený maják. Ukázka toho, jak by se mohl chovat český prezident. Kdyby to nebyl Miloš Zeman.

Zemana se, o fous, před rokem nepodařilo vystřídat českým Kiskou, Jiřím Drahošem. A 49 % jeho nevoličů tak bude muset současnou hlavu státu snášet ještě čtyři roky, pokud Bůh nerozhodne jinak.

I proto se tato polovina Čechů znovu dívá s nadějí na východ, kde vše vypadá, že prezidentkou bude krásná, milá a moudrá žena Zuzana Čaputová. Moc platné tady v Česku nám to nebude, ale zase budeme moci při pohledu na východ snít. Třeba o tom, jaké by to bylo, kdyby jsme se znovu spojili do jednoho státu. Sice by nám při systému vaše prezidentka, náš premiér zase jednou vládli Slováci. Ale třeba by nám to tentokrát zas až tak moc nevadilo.