Rosický byl český Brazilec, kluk, jenž hrál fotbal s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí. Důkaz? V březnu 2005 nastoupilo národní mužstvo v kvalifikaci o mistrovství světa v Andoře. Tehdy ještě v malé zemi nebylo hřiště s umělou trávou jako dnes, ale spíš pole, prostě drňák.

Češi jasně vyhráli, to však není podstatné. Dokonce i Karel Poborský, mistr techniky, si musel kontrolovat míč pohledem. Jen jeden český hráč létal po „trávníku“, hlavu nahoře, balon u nohy jak na tkaničce. Jasně, Rosa.

Byla to jedna z ukázek jeho výjimečnosti ne moc důležitá, zato symptomatická. Rosický byl jinde.

Bývalý skvělý hráč reprezentace a Dukly Praha, později novinář Ivo Urban, jenž kopal s Josefem Masopustem i proti Pelému, pronesl v době, kdy Rosický začínal v lize: „Tohle jsem ještě neviděl.“

Proto buďme rádi, že jsme zažili éru sporého elegána s občas kyselým úsměvem. Rosický byl „naším“ vyslancem v nejvyšší fotbalové společnosti.

A nemá cenu dumat, kam se mohl dostat. I tak zvládl neskutečné věci.