Statisíce lidí opustily své čtyři stěny, mnozí vzali do ruky transparenty a šli na náměstí, aby nahlas vyjádřili svůj názor. To se zajisté líbilo i prezidentu Miloši Zemanovi, který ve svém vánočním poselství občany vybídl, aby si vytvářeli vlastní pohled na svět a nenechali se nikým manipulovat, měli po ruce argumenty a nikoho nevylučovali z diskuse. Jenže opravdu je to tak?

Měl radost z toho, že demonstranti artikulovali svůj nesouhlas s tím, že jejich premiér je ve střetu zájmů, navíc trestně stíhaný, a že bránili nezávislost justice? Posuďte sami. Ve čtvrtečním proslovu řekl: „V parlamentní demokracii premiéři přicházejí a odcházejí na základě výsledků svobodných voleb, tečka.“ Takže čtyři roky není přípustný žádný názor?

Lidé v ulicích se možná víc než proti Andreji Babišovi vymezovali proti lhostejnosti a pokřivenému výkladu slov. Na Letné si 16. listopadu vzali na pomoc knihu Timothyho Snydera „Tyranie“, z níž známé osobnosti citovaly úryvky. Jan Potměšil pronesl: „Preventivní poslušnost urychluje nástup nesvobody.“ Dan Bárta přidal: „Chraňte instituce, jako jsou soudy nebo média.“

Daniel Kroupa uvedl: „Hlasujte v místních a státních volbách. Uvažujte, zda nekandidovat.“ Eliška Loumová vyzvala k vystoupení z řady: „Říkat nebo dělat něco jiného než ostatní může vypadat divně. Ale bez tohoto nepohodlí není svoboda.“ Helena Illnerová nabádala: „Vyhýbejte se otřepaným frázím, které pronášejí všichni. Uvažujte samostatně.“

Daniela Kolářová zdůraznila: „Kdo ignoruje sílu faktů, vzdává se svobody. Jestliže už nic není pravda, nikdo nemůže kritizovat držitele moci, protože se přitom nemá o co opřít. Když zmizí pravda, všechno je jen show.“ Anna Geislerová pobídla: „Aktivně se zapojte do politických i nepolitických organizací, se kterými sdílíte pohled na svět.“ Bolek Polívka odkázal na TGM: „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným. Zdravé vlastenectví je tím nejlepším způsobem, jak se bránit třeštění nacionalistů.“

Ivan Trojan uzavřel: „Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.“ Po uctění památky těch, kteří v minulém století za naši svobodu obětovali život, ještě dodal, že oběti nejvyšší už naštěstí nejsou třeba, ale přesto „nám hrozí, že pokud nebudeme ochotni obětovat pro demokracii vůbec nic, budeme mít demokracii nanic“.

To všechno jsou myšlenky, které by se každému měly zahnízdit v hlavě. Obávám se však, že jít na pár demošek a tetelit se při pocitu sounáležitosti je málo. Těžší je něco udělat, pomoci sousedovi na vozíku, spolužákovi s autismem nebo romskému dítěti s gramatikou. Či říkat nahlas pravdy, které se nenosí. Třeba že šéf je neschopný žvanil. Nebo že matikářka děti zahrnuje úkoly, ale sama je nic nenaučí. Ba dokonce, že Andrej Babiš má plno malérů, ale je to schopný manažer, který vládu řídí dobře.

A že Lubomír Zaorálek měl v projevu 18. prosince ve sněmovně pravdu, když připomněl, že v Afghánistánu Západ prošustroval biliony, aniž by čehokoliv dosáhl. Podobně nezaujatě se podíval i na Čínu, kterou označil za civilizaci na vzestupu, jež může být například v boji s klimatickou změnou naším spojencem. „Mně připadá, že největší hrozba je v nás samých, v naší neschopnosti se o složitých věcech nějak racionálně bavit,“ řekl ministr kultury.

Souhlasím s Milošem Zemanem, že myšlení bolí. Jenže bez něj je člověk jen prázdná nádoba živená řetězovými e-maily a dezinformacemi všeho druhu nebo zaručenými pravdami své sociální bubliny. Oboje je špatně. Neboť, jak pravil Descartes: Cogito, ergo sum. Myslím, tedy jsem.