V neděli tomu bude rok, kdy karlínské Forum zaplavila vlna euforie. Petr Pavel vyhrál druhé kolo prezidentské volby. Přesvědčivě porazil Andreje Babiše poměrem 58,3:41,7 procenta.

Získal 3 359 151 hlasů, nejvíc v historii přímé volby.

Mezi přítomnými byly vidět rozesmáté tváře Markéty Řehákové, Tomáše Richtera, Lindy Jozwiak Kopecké, ale také Jany Vohralíkové. Všichni se pak stali nepostradatelnými spolupracovníky hlavy státu. A nyní jsou pryč, nebo na odchodu, jako kancléřka Vohralíková. Prezidentův přítel po boku Petr Kolář zůstává, byť nikoli v oficiální pozici.

Martin Komárek
Zrušme domácí úkoly

Tyto personální otřesy v nejvyšších hradních patrech jsou asi největší kaňkou na Pavlově prvním roku. Veřejný prostor zbytečně zamořují spekulace, kdo komu v jeho kanceláři šlápl na kuří oko a čí zájmy hrají na Hradě prim.

Což po Mynářově a Nejedlého éře bylo přesně to, co mělo ze sídla nad Vltavou navždy zmizet. I proto, že podle Pavla vyhrály „hodnoty jako pravda, důstojnost a respekt“.

Ve svém vítězném projevu také uvedl, že Češi si zaslouží zemi, „která se nebude vyznačovat blbou náladou, ale bude republikou pohody“. Tento cíl se mu daří plnit pramálo, leč rozhodně nikoli jeho vinou. Frustrace z vysokých životních nákladů, ukrajinské války, teroru v Izraeli, masové střelby v centru Prahy a nesmiřitelných hádek mezi vládou a opozicí občany naopak utvrzuje v pocitu zmaru. Jako by se nic nedařilo a věci šly šejdrem.

Premiér Petr Fiala možná čekal, že mu hlava státu, kterou pětikoalice podpořila, půjde víc na ruku. Třeba v otázce konsolidace veřejných financí. Pavel několikrát zdůraznil, že snižování dluhu je nutné a kroky vedoucí k menšímu rozpočtovému schodku by mohly být ještě razantnější.

Luboš Palata
Česká cesta k naší evropské digitální budoucnosti

Nedá se však říct, že by z toho udělal své téma a ministrům nějak pomáhal foukat do úsporných plachet. Možná proto, že se brání nálepce koaličního prezidenta, kterou mu tak vehementně lepí na čelo hnutí ANO a SPD. Zvláště po Pavlově podpisu všech úprav penzijní legislativy.

Absence vlastní viditelné agendy je další typický rys dosavadních prezidentových měsíců. Při výjezdech do regionů je okouzlující a plní roli miláčka davů. Cítí se mezi lidmi dobře, daleko víc než při oficiálních akcích a nekonečném řetězci povinností, jež ho denně čekají. Ačkoli je Pavel odborník na vojenské a mezinárodní otázky a v tomto ohledu je váženým účastníkem důležitých setkání na vrcholné úrovni, hostem v Kyjevě či Izraeli, nezdá se, že by se ve své nové pozici úplně našel.

Nebývá zvykem, že přesvědčivě zvolený prezident záhy po nástupu do úřadu naznačí, že příště už kandidovat nebude. „Mám za to, že jeden pětiletý mandát, když ho člověk dělá naplno, je až dost,“ řekl tento týden na besedě ve Stříbře při návštěvě Plzeňského kraje. To pochopitelně vzbuzuje otazníky. Je sympatické, že Pavel nechce rozšiřovat politický „geriatrický park“, jak se vyjádřil, ale na to je opravdu ještě mladý. Za čtyři roky mu bude 67 let, což při jeho kondici bývalého vojáka není žádný věk.

Kateřina Perknerová
Důchody se zpětně nezvýší

Po prvním roce Pavlovy éry lze říct, že do puntíku naplňuje literu i ducha ústavy a je důstojným reprezentantem země. Jen se zdá, že na motorce nebo v Divadle Járy Cimrmana je mnohem šťastnější než ve své pracovně. Pak ovšem nelze čekat, že bude osobností, jež ovlivňuje veřejný život a dává mu směr.