Jako důležitější však vnímám významnou angažovanost mnoha subjektů, ať už jde o ministra školství Roberta Plagu, neziskové vzdělávací instituce, velké firmy a jejich nadační fondy, či vlivné senátory. Ti všichni seznali, že tuzemské školství je zastaralé a neodpovídá výzvám 21. století. 

České neduhy

Jeho Achillovy paty jsou známé. Především je to nerovnost mezi žáky, kteří kvůli postavení svých rodin i různorodé kvalitě škol nemají stejný přístup ke vzdělání. Velká autonomie školských zařízení bez podpory vede k izolaci a klopotné cestě vpřed metodou pokus omyl. Povolání pedagoga patří k málo atraktivním. V neposlední řadě tu chybí důvěra mezi klíčovými aktéry, otevřená komunikace a sdílení zkušeností.

Snahu o změnu lze vysledovat na různých úrovních. Ministerstvo chystá Strategii vzdělávání 2030, na níž se podílejí akademické kapacity i lidé z praxe. Nadační fond Eduzměna nechal vypracovat detailní analýzu současného stavu, na jejímž základě vznikne rozsáhlý pilotní projekt pro celý region. A do Česka přijíždějí lidé zvenčí, kteří mají k věci opravdu co říct, například šéf vzdělávací sekce OECD Andreas Schleicher nebo profesor Jari Levonen z Univerzity Helsinky.

Jak zaznělo na konferenci v Senátu k finskému vzdělávacímu systému, jeho úspěch odstartovalo všeobecně akceptované rozhodnutí, že vzdělání mladé generace je prioritou stojící mimo běžné šarvátky. Ve Finsku má každé dítě zaručený nárok na výborné pedagogy, všestrannou péči a rozvoj osobnosti podle jeho potřeb.

Tento vznešený cíl má zcela konkrétní podobu. Třeba v tom, že na pedagogické fakulty se hlásí stejný počet uchazečů jako na medicínu a na práva. Uspěje jen zájemce s ověřenými předpoklady. Finští kantoři jsou zvyklí se svému povolání věnovat celé dny, diskutovat s kolegy i řediteli, účastnit se různých debatních fór a také se neustále vzdělávat.

Když se chtějí účastnit potřebného kurzu, nahlásí to centrále v Helsinkách, která okamžitě zařídí suplování. Ve třídách má pedagog k ruce asistenta, jenž se věnuje dětem potřebujícím dodatečnou pomoc. Učebny a chodby jsou prostupné, chce-li se žák zastavit, popřemýšlet nebo jen uvolnit, najde si nějaké zákoutí v budově školy a tam sám či s asistentem problém vyřeší.

Klade se velký důraz na výtvarnou i hudební výchovu a také pracovní vyučování. Dílny s obyčejnými nástroji jsou v každé škole. V té jsou také psychologové, speciální pedagogové nebo metodici. Učitelé spolupracují na denní bázi s rodiči, ředitelé zase s municipalitami.

Přívětivé klima

Finské děti chodí do školy od sedmi let a na prvním stupni nejsou známkovány, domácí úkoly se zadávají v omezené míře, převažuje inkluzivní vzdělávání. Většinou svoji školu a učitele milují. Zatímco v Česku bývají matematikáři největším postrachem tříd, ve Finsku při písemkách neustále kontrolují výpočty svých žáků. Jakmile někdo tápe, vezmou si ho stranou a látku mu znovu vysvětlí.

Každých deset let se tam mění osnovy podle aktuálních potřeb. Na jejich přípravě se podílí doslova celá odborná veřejnost, ale také rodiče. Do praxe se novinky zavádějí až na základě experimentů a výzkumů.

Není divu, že finské děti se do učení nemusejí nutit, vstřebávání vědomostí je baví. Vedlejším produktem je jejich vysoká úspěšnost v mezinárodním testování gramotnosti PISA. Všichni účastníci senátního setkání se shodli, že není důvod, abychom finskou zkušenost nemohli aplikovat v Česku. Půda je nakypřena.