Myslím, že organizátoři, politici, veřejnoprávní média a především občané České a Slovenské republiky to zvládli skvěle. Pokud v jednom z pořadů ČT zaznělo, že ze stovky oslovených mladých lidí jen třetina věděla, k jaké události se váže datum 28. říjen 1918, pak po uplynulém víkendu se snad jejich řady rozšířily. Tento den, to, co mu předcházelo a to, co přišlo po něm, je světlá epocha našich dějin. Z každého kroku otců zakladatelů si lze brát ponaučení dodnes.

Masaryk, natož Kramář třeba ještě v roce 1917 snili o české zemi jako součásti ruské monarchie. Uměli ale číst vývoj situace na bojišti i v kancelářích světových státníků, takže pochopili, že budoucnost je jinde. Rozhodli se pro republiku založenou na demokratických principech a pro československý národ. Dnes bychom asi lehce zatrnuli kvůli tomu, že první Revoluční zákonodárné shromáždění (tvořili ho poslanci zvolení do říšské rady v roce 1911) provolalo prezidentem nepřítomného Tomáše Garrigua Masaryka, aniž by se hlasovalo. Bylo jen oznámeno, že pro státníka osvoboditele bylo sto procent přítomných.

Parlament tvořilo 256 zákonodárců, z toho osm žen včetně Masarykovy dcery Alice. Po roce 1920 už se poslanci, senátoři a prezident volili řádně podle moderní a inspirativní ústavy.

Stát Čechů a Slováků

Architekti moderní české státnosti věděli, že republika může existovat jen v rámci demokratické Evropy a opírat se o spojence. Byť se tyto svazky ukázaly jako málo pevné, aby odolaly nástupu nacismu, byly nezbytné pro dvacetiletý rozkvět země uprostřed Evropy v jeden z nejrozvinutějších států světa.

Jednou z jeho nejcennějších předností bylo spojení českých zemí se Slovenskem, která bohužel nebyla zcela využita, neboť sliby ohledně práva Slováků na národní sebeurčení nebyly naplněny. V roce 1992 se Československo rozpadlo, a i když to mnozí z nás dodnes berou úkorně, došlo k tomu civilizovaně a přátelsky. Není divu, že nejvýraznějším tónem oslav byla právě česko-slovenská vzájemnost.

Účast nejvyšších představitelů obou států na víkendových akcích, ale i na úterní slavnosti v Martině neměla punc oficiální povinnosti, ale naopak srdečnosti, radostnosti, úcty. „Není lepších vztahů v Evropě ani ve světě než mezi Českou republikou a Slovenskou republikou – mezi našimi národy,“ popsal realitu premiér Andrej Babiš v Martině.

Slovenský prezident Andrej Kiska tamtéž připomněl slova Milana Rastislava Štefánika, že lidé, kteří věří, že za ně svobodu vybojuje někdo jiný, si ji možná ani nezaslouží. „A já si ho dovolím parafrázovat. Zkusím říci, že všichni ti, kteří chtějí lepší Slovensko, ale jen o tom mluví a nepřiloží ruku k dílu, si možná lepší Slovensko ani nezaslouží,“ uvedl Kiska.

Stejně tak bychom se měli přihlásit ke slovům obou prezidentů, že se naše státy sešly ve skvělém projektu jménem Evropská unie, jakkoli je třeba ho vylepšovat. Nelze nesouhlasit ani s názorem prezidenta Zemana, že Praha 30 let stavebně stagnuje a slušela by jí nějaká úžasná budova, na niž se bude jezdit dívat celý svět. Mimochodem premiér Andrej Babiš své víkendové hosty z Německa, Francie, Polska a dalších zemí hostil v Kramářově vile, kterou pro prvního českého předsedu vlády a jeho ženu postavil vídeňský architekt Friedrich Ohmann. A před prezidentem Macronem se mohl pochlubit sbírkou francouzských malířů jen proto, že Masaryk dal podnět k jejímu zakoupení. V roce 1923 to republiku stálo šest milionů korun, nyní má hodnotu 45 miliard.

Zasloužit si to

Sté výročí založení Československa bylo příležitostí ukázat, jakým státem jsme a chceme být. Andrej Babiš se blýskl návštěvou britské premiérky (a zalitoval brexitu), v Praze pak přijal německou kancléřku Angelu Merkelovou a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který ho pochválil za tvrdohlavost ve věci reverse charge, již prosadil.

Babiš působil jako státník, který si chce zasloužit lepší Evropu, a proto ji ruku v ruce třeba s Macronem hodlá měnit. A pokud bych měla připomenout ještě jeden příklad, kdy slova nahradily činy, pak je to zrekonstruovaná budova Národního muzea. Je nádherná a dostane-li za ni ředitel Michal Lukeš příští rok metál, pak to bude jedno z těch vyznamenání, jež určitě nikdo nezpochybní.