Říká se, že naše společnost je rozdělená. V odmítání migrantů se však veřejnost i politici vzácně sjednotili. Své „NE“ jen říkali různě silným hlasem.

Veřejná debata byla plná katastrofických předpovědí. Mezi migranty je prý plno teroristických agentů Islámského státu. Evropa brzy ztratí svou tvářnost a bude přinucena přejít k islámu.

Žádná katastrofa se ale nestala a nestane. Evropská unie znovu ukázala, že je sice v permanentní krizi a nejistotě, je však v základu organizovaná a silná. Vyspělé země si dokázaly uprchlíky rozdělit a až na nepatrné výjimky je zařazují do normálního života.

Byl tedy český odmítavý postoj krátkozrakým sobectvím?

Z jedné stránky ne. Vrcholní evropští politici nakonec museli udělat to, co požadovala česká veřejnost i reprezentace: hranice Unie jsou lépe střeženy a po dohodě s Tureckem příliv příchozích zeslábl.
Houževnatý odpor středoevropských postkomunistických zemích také pohřbil ne zcela demokratickou myšlenku povinných kvót.

Nekompromisní lpění na nulové variantě však zaslouží kritiku. Tady měli politici najít odvahu a jít proti veřejnému mínění. Syrská válka je největší masová tragédie v tomto století. Pomoci jejím obětem podle svých sil je morální povinnost.

Česko, země, z níž se tak často prchalo, by si to mělo uvědomit dvojnásob.