Říkám si ale, že možná i to je důvod, proč bych se dnes mohl pokusit spojit na Vánoce naše dva světy, můj současný svět víry a můj bývalý svět, který měl s křesťanskou vírou pramálo společného.

Vánoce jsou pro toto spojení dobrou příležitostí, o mnoho snadnější než svátky velikonoční. Neboť víra ve vzkříšení je na celém křesťanství asi to nejtěžší, čím si musíte projít. A i když si i tím vším projdete, pak, jak nám říkával náš tehdejší pan děkan Prokop Brož, není víra ve vzkříšení o mnoho víc než naděje, že po životě na této zemi je něco dalšího.

Pan děkan Brož nám řekl ještě jednu větu, kterou si od té doby často opakuji, zvláště když doba je značně neutěšená a oné naděje nevidět. „Není větší síly na tomto světě, než je Duch svatý.“

Naděje v době tmy

Vánoce jsou připomenutím této síly, boží síly života, která se zjevuje ve chvíli, kdy naděje už jako by zmizela. Kdy slunce v našich zeměpisných šířkách je nejslabší, zmizí téměř z oblohy. Kdy panství temnoty je nejmocnější a zima, ta část roku, která tady u nás staletí přinášela hlad a smrt, přichází vládnout dlouhé měsíce.

Jsou to svátky nejen pozvolného návratu Slunce, dne a tím i základu života na této zemi, ale i zrození, toho nejzázračnějšího okamžiku, jehož můžeme být svědky a který pohne každým, kdo neokoral.

Při tomto zrození je jedna trochu opomíjená, ale přesto zásadní postava – postava svatého Josefa, tohoto otce, dnes bychom spíše řekli pěstouna. Postava velmi zvláštní, která v celé Bibli neřekne ani slovo a během Ježíšova dospělého života záhadně zmizí. Ježíš je syn Boží, je zrozen z Panny Marie, a Josef přesto zůstává milujícím otcem, byť to pro něj musí být strašně těžké. A to je další rozměr Vánoc.

Vánoc jako svátků lásky, lásky, která dává, aniž se ptá, zda a co za to dostane. Je oslavou nikoli obřích darů, těch, co si mohou dovolit dát nejvíc. Nikoli přetékajících stolů a hor věcí pod vánočním stromečkem, ale vůle se podělit. Lásky, která se projevuje snahou být co nejvíce s těmi, kteří nás potřebují a na něž jsme si během roku udělali méně času, než bychom měli.

Když se podíváme do evangelia, můžeme si znovu připomenout, že Ježíš, Ježíšek, se nenarodil ani v paláci, dokonce ani v domě, ale na seně ve chlévě. Místo ústředního topení či kamen ho zahřívalo objetí jeho rodičů a dech a teplo hospodářských zvířat. I to by nám mělo připomenout, že nejsou důležité věci hmotné, ale ty nehmotné, naše city, mateřská a otcovská láska, přítomnost těch nejbližších.

Svět lepší než byl

A pak je tu ještě jedna důležitá věc, kterou bychom si mohli my všichni, věřící i nevěřící, z vánočního příběhu vzít. A tou je schopnost odolat těm, kteří se vydávají dnes za naše mesiáše, a přitom jimi nejsou, nemohou být, protože Ježíš, skutečný Mesiáš, je jen jeden.

To by nám nemělo vzít naději, naopak dát sílu k tomu, abychom nedoufali ve lžimesiáše. A nenechali si vzít naši svobodu, naši odpovědnost za naše života a svět kolem nás ze svých rukou. Už proto, že doba, v níž dnes žijeme, možná není jednoduchá, ale stále může být jednou z nejlepších, jaké nejen my, ale většina lidstva kdy zažila. To není důvod k sebeuspokojení, ale výzva snažit se svět, daný nám (Bohem) k opatrování, předat dětem lepší, a ne horší, než byl. Krásné Vánoce. Svátky lásky a naděje.