Před třiceti lety Berlínská zeď padla. Bylo mi dvaadvacet a měl jsem ještě velkou část života před sebou. Ale i pro mě a moji generaci padla už příliš pozdě. Pro generaci mých rodičů, mému otci bylo čtyřiapadesát, maminka byla už devět let po smrti, bylo už pozdě úplně. Jejich Berlínská zeď se zachvěla během pražského jara 1968, aby  o pár měsíců později znovu vyrostla v betonovou normalizaci, která se tu zdála být už navždy.

Můj otec, celá jeho generace osmašedesátníků, se blíží ke konci své životní cesty, během níž stihli zažít ještě masarykovské Československo, nacistický protektorát, stalinistické, pražskojarní i husákovské totalitní Československo a pak už jen tři desítky polistopadových opět svobodných let.

Máme spolu ale jedno společné. Berlínskou zeď. V našich hlavách.

Zeď v našich hlavách

Přesto že už před třiceti lety zmizela tak, jak jsme o tom snili, někde hluboko v nás pořád je. Ano, podívali jsme se za hranice,do Francie, do Německa, někteří z nás i do Ameriky. Ale pak jsme se zase vrátili za zeď, k našim chalupám, chatám, Bulharskům a v nejlepším případě Chorvatskům.

Odmítli jsme se zašpinit politikou, nezakládali ani nevstupovali do politických stran a hnutí, protože někde hluboko v nás zůstalo poznání, jak dopadli po Únoru 1948 nebo srpnu 1968 ti, kteří do té politiky šli.

Neodešli jsme z této země za lepším ani na zkušenou, i když jsme po celých těch třicet let mohli. Ti starší z nás to prostě doklepali  do důchodu, my mladší se spokojili s mírně stoupajícími platy a nadáváním na poměry o tolik horšími než jen hodinu dvě jízdy autem od nás. Vydávali jsme to a vydáváme za vlastenectví, ale byla to obyčejná lenost, nechuť riskovat, učit se něco nového, zkoumat svět za hranicí narýsovanou kdysi Berlínskou zdí.

Nové domácí poměry nás časem samozřejmě zklamaly. Za (Václava) Klause se náš za komunismu společný majetek rozkradl, za jeho nástupců se ze zlodějů stali páni podnikatelé, které Klaus coby prezident pro jistotu na závěr svého politického působení hromadně amnestoval.

No a pak přišla první skutečná ekonomická krize, během níž si „zločinec (Miroslav) Kalousek“ dovolil sáhnout na důchody nebo to aspoň tak vypadalo. A když dalšímu premiérovi Petru Nečasovi a jeho prostřednictvím celé zemi pár let vládla jeho sekretářka  a hnali se k nám ti migranti, nezbývalo než si zvolit Andreje Babiše. Bosse bossů, aby v tom našem království za zdí zase zavedl pořádek. V podobě organizované firmy nebo, chcete-li, postberlínské zoo.

Dobře jen tak nebude

Vyplatilo se to, starší část generace Berlínské zdi má vyšší důchody, vlakem jezdí za čtvrtinu a Babišova firma jménem Česko vytváří každému solidní jistoty. Podobné těm, které jsme tu měli, když tu byla Berlínská zeď.

Ti mladí, ti, kteří zeď nezažili,  a dokonce ji už nemají ani v sobě, neví, co je život. Neváží si jistot, bezpečí, pořád melou něco o oteplování, zbytečně riskují, nejsou vlastenci, žijí v EU a všemu se vysmívají. Dokonce i prezidentovi. A myslí si, že dobře bude, až my, generace Berlínské zdi, tu nebudeme. Ale to se jen tak nestane. My, my je totiž ještě dlouho přehlasujeme.