Ale vlastně už je to zbytečné, neboť rozvod s Británií jménem brexit je tady. Je v tuto chvíli úplně fuk, že podle všech průzkumů je poměr Britů, kteří si přejí zůstat v Unii, vůči těm, jež chtějí odejít, stále 50:45. A je jedno, že kdyby se spočetly hlasy voličů ve čtvrtečních volbách mezi probrexitovými a tak či onak protibrexitovými stranami, tak by to dopadlo stejně.

Britský většinový volební systém ukázal jiný výsledek. Staronový premiér Boris Johnson získal pro svůj plán rychlého odchodu z Evropské unie 364 mandátů a jasnou většinu svých konzervativců v Dolní sněmovně. Je škodolibým paradoxem historie, že strana Pro brexit, která odchodu Británie výrazně napomohla, nezískala ani mandát a jako „užitečný idiot“ zůstala zcela mimo politickou hru.

Porozvodová dohoda

Pokud se nic neočekávaného nestane, a Británie v posledních třech letech ukázala, že se v ní dokážou dít zcela neočekávané věci, tak Spojené království nejpozději 31. ledna příštího roku odejde z Unie. A to na základě dohody o rozluce, kterou spolu už podruhé letos na podzim za vlády Borise Johnsona Londýn a Brusel znovu uzavřely.

Je to však pouze dohoda o tom, za jakých podmínek se uskuteční brexit. To je ale jen začátek, ta lehčí část toho, co Velkou Británii a Evropskou unii čeká. Teď je totiž třeba se dohodnout, jak budou mezi Británií a EU vypadat budoucí vztahy.

Brexitová dohoda na to pamatuje přechodným obdobím, které by mělo skončit na konci příštího roku, ale podobně jako termín brexitu může být a také zřejmě bude muset být prodlouženo.

Je přitom spousta variant, jak mohou vztahy Velké Británie a Evropské unie vypadat, co všechno si Británie ze členství zachová, na čem všem se bude chtít dál společně s Evropskou unií podílet. Ale i kdyby Boris Johnson a jeho konzervativci dál trvali na svém, že nechtějí mít s Evropskou unií společného nic víc než jen dohodu o zóně volného obchodu, nebude ani to žádné jednoduché vyjednávání.

Tvrdé, ale férové jednání

Zcela mimo mísu je představa některých příznivců Borise Johnsona a brexitu, že to bude Velká Británie, která si nadiktuje podobu budoucích vztahů s Evropskou unií. Nebylo tomu tak ani v minulých třech letech, ani v posledních třech měsících, kdy Johnson převzal otěže.

Unijní pozice při jednáních o nových vztazích s Velkou Británií by samozřejmě neměla být žádným naschválem, ale nabídkou férovou. Ovšem současně takovou, která bude brát v potaz zájmy všech států EU a Unie jako celku. Včetně například Irska, kterému čtvrteční volby přiblížily možnost sjednocení irského ostrova, protože v Severním Irsku zvítězili irští nacionalisté nad probritskými loajalisty.

Londýn bude také pod velkým tlakem Skotska, kde zcela drtivě vyhráli příznivci odchodu z Velké Británie a setrvání Skotů v Evropské unii. Unijní země budou stát před otázkou, zda Skoty v jejich proevropském tažení za samostatnost a vstup do Unie podpořit. A nebude to z hlediska mnoha zemí, se Španělskem potýkajícím se s katalánským separatismem na prvním místě, lehké rozhodování.

Za všech okolností by ale mělo pro Unii platit to základní. Británie zůstává spojencem a přítelem EU. A to přesto, že brexit je prostě brexit.